Představa, že by Řecko opustilo eurozónu, byla v roce 2011 děsivá. Dnes vládne netrpělivost.

04.07.2015

Autor: Peter Coy

Aktualizace 2.7.2015  — 24:00 SELČ 
Sdíleno na Facebooku a Twitteru

Řecký ministerský předseda Alexis Tsipras čeká na interview ve studiu státní televize ERT v Aténách 29.6.2015. 
Foto: Yorgos Karahalis/Bloomberg

Co říkají světové velmoci o řecké krizi

6. září 1946 měl ministr zahraničí USA James Byrnes projev ve Stuttgartu v Německu. Chystal se plán, jak deindustrializací penalizovat Německo za jeho roli ve 2.světové válce. Byrnes byl proti všemu, co jen trochu připomínalo ekonomické omezení, a slíbil Německu spravedlivou šanci na obnovu. „Německo je součástí Evropy,“ řekl Byrnes. „A obnova Evropy bude zdlouhavá, jestliže uvrhneme Německo s jeho obrovskými zásobami železa a uhlí do chudoby.“ Tento projev se stal slavným a je znám jako Projev naděje. 

Nehledě na veškerou marnost řeckého ministra financí Yanise Varoufakise, zná tuto historii. U příležitosti zahájení webového projektu Syndicate dne 7.června se na Byrnse odvolával: „Dnes je to moje země, která je uvězněna v takových podmínkách a potřebuje naději. Moralistické námitky vůči pomoci Řecku jsou časté a popírají pokusy našich lidí o vlastní obrodu,“ napsal. Pozval německou kancléřku Angela Merkelovou na návštěvu do Řecka, aby pronesla podobnou řeč – „průlom v posledních pěti letech a poskytnutí nových půjček k dnes již nesplatitelnému dluhu pod podmínkou dalších represivních škrtů.“ 

Varoufakis o řecké budoucnosti ve dvou minutách 

Samozřejmě, že Merkelová nic takového neudělá. Ona a její evropští partneři se stále více přiklánějí k možnosti, že Řecko vystoupí z eurozóny. Avšak palčivé na slovech Varoufakise je to, že má z velké části pravdu o ničící chudobě. Dokonce ještě před současným chaosem se hospodaření propadlo o jednu čtvrtinu. Řecko potřebuje oddlužení více než omezování výdajů a zvyšování daní. „Nevzpomínám si na žádný řízený ekonomický propad, který by měl tak katastrofální následky,“ napsal na svém blogu ekonom z Columbia University Joseph Stiglitz 29.června. 

Ale zbytek Evropy už nechce poslouchat, co má Řecko na srdci. Když prohlašuje, že při jednáních má navrch, zní to z úst řeckého ministerského předsedy Alexise Tsiprase jako by byl mimo realitu. Stejně jako irácký ministr informací, který v roce 2003 slíbil západním novinářům, že americká vojska budou smetena vojskem Saddama Husseina. Varoufakis je zlobivý školák, který se rád ukazuje na motorce a hrozí prstem diplomatům. Ale tady máme Varoufakise ještě jednou na Twitteru z letošního dubna: „F.D.Roosvelt, 1936: ‘Ve své nenávisti vůči mně jsou jednotní a já jejich nenávist přijímám.’ Citát, který je v současnosti blízký mému srdci (a realitě).” Mělo by to být o Řecku, ne o Yanisovi Varoufakisovi.

Ale nejen Němci jsou unaveni Řeckem. Lídři Španělska, Irska a Portugalska, kteří by mohli být přirozenými spojenci Řecka, se stali jedni z nejtvrdších kritiků Řecka. Tvrdí, že jejich země musely skousnout pilulku chudoby a Řecko by mělo také. Současné ústupky Řecku povzbudí levicové kritiky v jejich vlastních zemích, jako je strana Podemos ve Španělsku. Dokonce Bulharsko je znechuceno, a to vstoupilo do EU teprve v roce 2007 a stále se pokouší formovat svou ekonomiku tak, aby mohlo přijmout euro. „Jsme chudobnější než Řecko, ale děláme reformy,“ řekl deníku The New York Times bulharský prezident Rosen Plevneliev.

Zdá se, že cena za neúspěch jednání bude jednoznačně připočtena Řecku. 

Závěr je takový, že se události zhruba vyvíjejí podle předpokladů mazaného ministra financí Německa Wolfganga Schäubleho: Pohroma, která postihne Řecko, straší i další evropské země, které se mohou dostat na šikmou plochu. Ve své knize Stress Test: Reflections on Financial Crises řekl bývalý ministr financí Timothy Geithner, že mu v roce 2012 Schäuble prozradil, - cituji Geithnera – že někteří lidé prohlašovali, že „pád Řecka ulehčí vybudovat silnější Evropu se spolehlivější obrannou zdí.”

Ještě v roce 2011 nebylo Řecko na odchodu a ministerský předseda George Papandreou vyhlásil referendum týkající se ekonomických škrtů, které byly požadovány mezinárodními věřiteli. Ostatní evropští lídři na něho tlačili, aby toto referendum změnil na hlasování pro nebo proti členství v eurozóně. Sázeli na to, že Řekové vysloví jasné ano. Místo toho Papandreou zrušil hlasování, opozice žádala okamžité volby a ministerský předseda souhlasil s odstoupením. V té době, kdy se referendum odložilo na 5.července, se zbytek Evropy tvářil lhostejně. Jednak proto, že EU zavedla nový mechanismus, jak zabránit šíření této nákazy a také proto, že odchod Řecka, pokud by k němu došlo, by byl tak nepříjemný, že by se už nikdo nepokusil něco takového napodobit. V tomto stadiu se „souhlas řecké neústupnosti v otázce ekonomických reforem“ zdál být „větší existenční hrozbou pro eurozónu než potenciální šíření tzv.nákazy odchodu Řecka,“ napsal ve svém  emailu Eswar Prasad, profesor strategie obchodu na Cornell University, „zdá se, že cena za neúspěch jednání bude jednoznačně připočtena Řecku.“ 

Aby se Evropa zbavila Řecka, nemusí ho ani vyloučit ze společné měny. Země samotná bude odříznuta Evropskou centrální bankou od navyšování záchranné pomoci a pravděpodobně brzy ztratí přístup k dalším úvěrovým penězovodům. „V tomto stadiu jakési klinické smrti můžete nechat Řecko jít, protože jeho odchod přestává být problémem,“ řekl Huw Pill, bývalý představitel Evropské centrální banky, který je nyní hlavním ekonomem pro Evropu u Goldman Sachs International.

Jestliže se eurozóna zbaví svého nejnespolehlivějšího člena, bude moci zbývajících 18 zemí budovat důvěryhodné vzájemné vztahy a být ještě semknutější. Můžeme si představit, že jednoho dne se vlády dohodnou na fiskální unii, tj. centralizovaný daňový a nákladový systém. Eurozóna se stane jednotným ekonomickým subjektem tak, jak je tomu v USA. Tím se odstraní ty největší závady v experimentu zvaném euro. A protože budou mít jednotnou měnu, nebude možné, aby se země v hospodářském úpadku uchýlila k pojistce, kterou představuje znehodnocení vlastní měny. Je samozřejmé, že v USA nejhůře postižené oblasti automaticky získávají úlevy, protože výběr daní klesá, zatímco benefity jako například potravinové poukázky pro chudé stoupají. Evropské stabilizátory jsou však mrňavé – celkový rozpočet EU činí 1 % hrubého domácího produktu v dané zemi. 

Zároveň je možné, že se eurozóna vydá jiným, opačným směrem než je unifikace. Kulturní, historické a jazykové rozdíly mezi Řeky a Němci jsou mnohem hlubší než, řekněme mezi obyvateli Texasu a Floridy. Průzkum EU mezi obyvateli 28 členských států, který se konal minulý rok v listopadu, ukázal, že 52 % lidí je velmi spjato se svým městem či vesnicí, 54 % se cítí úzce spjato se svou zemí a jen 9 % obyvatel se považuje úzce spjato se samotnou Evropskou unií. Finanční záchrana, vyvolaná finanční krizí, nebyla účinná, ale jenom přikrmila dávné stereotypy litováním věřitelů většinou ze severních částí Evropy vůči jižním příjemcům (a nejen Řecka). V roce 2011 navrhl člen Evropského parlamentu Jussi Halla-aho z Finska, že Řecko bude potřebovat vládu, která by „ovládala útočníky a demonstranty … tanky.“ 

Když se zpětně podíváme, první chybou Evropy bylo svolení ke vstupu Řecka do eurozóny v roce 2001. Němci správně sázeli na to, že vstup Řecka bude znamenat rozšíření trhu pro jejich výrobky. Ale mýlili se, když si mysleli, že Řekové budou povzbuzeni nebo přinuceni řešit svou chatrnou ekonomiku. Korupce a byrokratická neschopnost byla stále stejná. Druhá chyba se stala, když bylo Řekům dovoleno půjčovat si více, než si mohli dovolit. Optimističtí investoři souhlasili s výnosy z těch nejvyšších dluhů, které byly tak nízké jako ty, které kdysi platilo Německo. Třetí chybou bylo řešit celý problém navyšováním a hromaděním státních půjček spíše než restrukturalizací dluhu soukromého sektoru. Tak by mělo Řecko lepší šanci na obnovu a Evropa by byla více chráněna: „Nemyslím si, že se různé složení fiskálních úprav dá vnímat jako ohýbání pravidel,“ řekl Alessandro Leipold, hlavní ekonom Lisabonské rady, think-tanku a operační sítě založené Bruselem. 

 Evropané špatně zacházeli s Řeckem. Tsipras a Varoufakis arogantně odpověděli. Teď se Řecko nachází v centru svého vlastního dramatu obklopené kvílivým sborem, v němž jsou dřívější spojenci připraveni říct svoje sbohem. 

Zdroj: http://www.bloomberg.com/news/articles/2015-07-02/everybody-hates-greece