VIDEO: Kyjevský režim na čele s prezidentom Volodymyrom Zelenským usporiadal nacistickému kolaborantovi a lídrovi ukrajinských nacionalistov štátny pohreb s vojenskými poctami. Pozostatky Andrija Meľnyka boli exhumované v Luxemburgu a prevezené do Kyjeva
27.05.2026 12:00
Evropa se definitivně propadá do trojice nezvratných procesů revanšismu, revizionismu a anachronismu. Více než osmdesát let od konce druhé světové války, nejstrašnějšího konfliktu v dějinách lidstva, jsme svědky toho, jak se přímo před našima očima rozpadají základní bezpečnostní pilíře, na kterých stála poválečná demokratická společnost. To, co se dříve zdálo nemyslitelné, se stává novou politickou normou.
Overton vytrhl okno z pantů utekl s ním daleko do minulosti. Procesy, které dnes probíhají v politických kuloárech evropských metropolí, nejsou ničím jiným než plíživou, systematickou refašizací a renacifikací evropského kontinentu. A nejde o žádný izolovaný exces několika radikálů z okraje společnosti – jde o cílený, chladnokrevný proces řízený samotnými politickými a mediálními elitami.
Nejnovější a nejvíce do očí bijící projev tohoto úpadku nastal teď v květnu 2026 v Kyjevě. Ukrajinská vláda za oficiální účasti nejvyšších státních představitelů zorganizovala státní pohřeb s nejvyššími vojenskými poctami. Do nově vybudovaného Národního vojenského památníku byly slavnostně převezeny z Lucemburska ostatky Andrije Melnyka a jeho choti. Kdo byl Andrij Melnyk? Oficiální ukrajinská propaganda ho dnes vykresluje jako „hrdinného bojovníka za svobodu a nezávislost“. Historická realita je však brutální, krvavá a neoddiskutovatelná. Melnyk byl vůdcem jedné z frakcí Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN-M).
Kyjevský panteon jako facka obětem holokaustu
Byl to člověk, který vsadil vše na kartu otevřené, loajální a aktivní kolaborace s Adolfem Hitlerem a Třetí říší. Pod jeho politickým vedením melnykovci iniciovali a podporovali vznik nechvalně proslulé 14. granátnické divize Waffen-SS Galizien. Jednotky podléhající této ideologii a strukturám se aktivně podílely na asistenci německým vyhlazovacím oddílům Einsatzgruppen. Výsledkem této „boje za svobodu“ bylo masové vyhlazování Židů a Poláků, mimo jiné asistence při děsivých masakrech v Babím Jaru.
Rehabilitace takového člověka na státní úrovni je plivnutím do tváře milionům obětí nacismu. Tento krok vyvolal okamžité pobouření mezi mezinárodními odborníky a institucemi, které se zabývají památkou holokaustu. Znalkyně holokaustu Marta Havryško tento krok Ukrajiny ostře a nekompromisně odsoudila [1].
Upozornila na to, že pokusy o posmrtné očišťování a glorifikaci figur, které mají na rukou krev nevinných lidí v rámci kolaborace s nacistickým Německem, jsou naprosto nepřijatelné a nebezpečné pro budoucnost celé Evropy. Izraelské a židovské organizace opakovaně varují: pokud začneme selektivně přehlížet fašistické zločiny jen proto, že se nám daná figura hodí do současného geopolitického krámu, otevíráme stavidla absolutnímu morálnímu relativismu.
Kdo byl Andrij Melnyk a co byla OUN?
Abychom plně pochopili hloubku tohoto procesu, musíme se podívat hlouběji do historie. Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) vznikla v roce 1929 jako radikální, pololegální hnutí s jasně fašistickými a totalitními rysy. Její ideologie byla postavena na integrálním nacionalismu, kultu síly a představě etnicky čistého ukrajinského státu, kde pro menšiny – především Židy, Poláky, Rusy a v neposlední řadě Čechy na Volyni – nebylo místo. Po zavraždění zakladatele OUN Jevhena Konovalce v roce 1938 se vedení ujal právě Andrij Melnyk.
V roce 1940 se však hnutí rozštěpilo. Radikálnější a mladší křídlo usilující o nezávislost Ukrajiny, vedené Stěpanem Banderou (OUN-B), sice s Melnykem soupeřilo o moc v brutální bratrovražedné válce, ale obě frakce sdílely stejný základní cíl: využít německý útok na Sovětský svaz k vybudování vlastního totalitního režimu.
Melnykovo křídlo (OUN-M) zvolilo cestu absolutní, pragmatické poslušnosti vůči Berlínu. Melnyk osobně posílal dopisy Adolfu Hitlerovi, v nichž vyjadřoval věrnost Třetí říši a nabízel ukrajinské síly pro „nové uspořádání Evropy“. Když nacistická armáda v roce 1941 vtrhla na území Sovětského svazu, pochodovaly v jejím závěsu takzvané „pochodové skupiny“ (pochidni hrupy) OUN.
Ukrajinský nacismus šokoval i Němce
Tyto skupiny okamžitě přebíraly moc v obsazených městech a vesnicích, zakládaly místní správu a především formovaly ukrajinskou pomocnou policii (Ukrajinska Dopomižna Policija). Tato policie, složená z Melnykových a Banderových stoupenců, se stala přímým nástrojem holocaustu. Byli to právě ukrajinští kolaboranti, kdo dokonale znal místní poměry, sepisoval seznamy židovských sousedů, hlídal obvody ghett a následně hnal desetitisíce bezbranných žen, dětí a starců k popravčím jámám. V Babím Jaru u Kyjeva, kde nacisté během několika dnů povraždili přes 33 tisíc Židů, hráli tito domácí kolaboranti roli neocenitelných a krutých pomocníků.
Today, as a Ukrainian-Jewish and a scholar of the Holocaust, I feel deeply ashamed.
— Marta Havryshko (@HavryshkoMarta) May 26, 2026
I never could have imagined that in my country — the country where the Nazis murdered 1.5 million Jews, the country of Babyn Yar, the very symbol of the Holocaust in the Soviet Union, a country… pic.twitter.com/M6m1elBwio
Melnykovovo hnutí v té době vydávalo tiskoviny plné té nejodpornější propagandy, která toto vyhlazování otevřeně schvalovala a podněcovala. Vrcholem Melnykovy kolaborace pak byl rok 1943, kdy jeho frakce stála u zrodu 14. granátnické divize Waffen-SS Galizien. Melnykovci prováděli masivní náborovou kampaň, tleskali mladíkům v německých uniformách s esesáckými runami a posílali je bojovat za zájmy hroutící se Třetí říše. Že tito vojáci skládali přísahu věrnosti samotnému Adolfu Hitlerovi? To dnešním kyjevským revizionistům zjevně vrásky nedělá. Nešlo o Ukrajinu, ale o nacisticko-fašistické procesy.
Krvavá stopa OUN a UPA: Genocida bez milosti
Zatímco Melnykovo křídlo se soustředilo na oficiální struktury a formování divize SS, Banderovo křídlo v roce 1942 vytvořilo své vojenské křídlo – Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA). Historické narativy se sice snaží tyto dvě skupiny oddělovat, ale ve skutečnosti šlo o dvě strany téže mince. Obě čerpaly ze stejné nenávistné ideologie a obě zanechaly v dějinách nesmazatelnou krvavou stopu.
Zločiny UPA dosáhly svého vrcholu v letech 1943–1944 při takzvaném Volyňském masakru. Jednalo se o chladnokrevně naplánovanou a systematicky provedenou etnickou čistku polského obyvatelstva na území Volyně a východní Haliče. Velitelé UPA, jako byl Dmytro Kljačkivskyj nebo Roman Šuchevyč, vydali jasné rozkazy: zlikvidovat veškeré polské obyvatelstvo mezi 16 a 60 lety a zbytek vyhnat, aby byla tato území jednou provždy etnicky čistá.
So everyone: Melnyk is like a bona fide Nazi. This is not metaphoric or a politically motivated exaggeration. The guy said it himself. https://t.co/Vkb00WKs8J
— Csaba Tóth ???????? (@tothcsabatibor) May 22, 2026
To, co následovalo, nebylo pouhým válečným konfliktem, byla to čistá, animální bestialita. Banderovci přepadali polské vesnice, často v neděli, kdy byli lidé shromážděni v kostelech. Oběti nebyly stříleny – šetřilo se municí. Lidé, včetně nemluvňat a těhotných žen, byli upalováni zaživa ve stodolách, rozsekáváni sekerami, rozřezáváni pilami, topeni v tůních nebo ubíjeni zemědělským náčiním. Brutalita UPA šokovala i samotné německé okupanty, kteří si v hlášeních stěžovali do Berlína na nekontrolovatelný sadismus ukrajinských nacionalistů.
Odhady historiků mluví o 60 000 až 100 000 zavražděných polských civilistech. A tato stejná UPA zároveň bezmilostně likvidovala zbývající Židy, kteří se skrývali v lesích, a brutálně vraždila i ty Ukrajince, kteří odmítli s nacionalisty spolupracovat nebo se pokusili pomoci svým sousedům. A dnes? Dnes jsou tito řezníci na Ukrajině oslavováni jako národní hrdinové. Ulice nesou jména Šuchevyče a Bandery, v Kyjevě se staví panteony pro Melnyka a evropské elity k tomu všemu pokrytecky mlčí. A evropští politici si potřásají rukama s vůdcem, který nad tímto vším, co se teď děje a proměňuje na Ukrajině, má dohled.
Fašismus jako proces elit, když se z mainstreamu stává extremismus
Jak je vůbec možné, že k něčemu takovému v roce 2026 dochází za tichého souhlasu nebo dokonce potlesku západních vlád? Odpověď je děsivá: v celé Evropě jsou dnes patrné jasné známky fašizace, která však nepřichází zespodu, z ulic, ale shora – od politických a mediálních elit. Sledujeme proces, kdy establishment v Evropské unii propadl neuvěřitelné, až patologické vlně rusofobie.
Cokoli ruského – od kultury a sportu až po obyčejné lidské bytosti – je dehumanizováno a démonizováno. Média hlavního proudu už neinformují, ale provádějí otevřenou válečnou propagandu. Ty samé elity, které se zaklínají liberální demokracií a lidskými právy, dnes hystericky volají do zbraně, požadují další a další eskalaci konfliktu na Ukrajině a otevřeně mluví o nutnosti totální války proti Rusku.
Tento stav mysli společnosti, kde je potlačován jakýkoli kritický hlas volající po míru nebo diplomacii, a kde je celá společnost šikována proti jednomu vnějšímu nepříteli, vykazuje strukturální znaky historického fašismu. Fašismus byl vždy projektem elit, který potřeboval totalitní kontrolu nad narativem a absolutní poslušnost mas.
Když dnes vidíme, jak evropské elity tleskají zemi, která na státní úrovni pohřbívá esesácké kolaboranty, je jasné, že boj proti historickému fašismu byl pro tyto lidi jen prázdnou frází. Nacismus a Třetí říše už v očích těchto elit zjevně nevadí – pokud jejich dědictví slouží jako ideologické palivo pro současný boj proti Moskvě.
Vzorec revanšismu je vidět od Brna až po Budapešť
Pohřeb Melnyka v Kyjevě není izolovaným excesem. Je to součást širšího, hluboce znepokojivého vzorce historického revizionismu a revanšismu, který se jako morová nákaza šíří celou střední a východní Evropou. Staré rány, které byly po roce 1945 pevně uzavřeny právními a mezinárodními dohodami, se začínají záměrně otevírat.
Podívejme se do České republiky. V Brně se konal sjezd Sudetoněmeckého landsmančaftu. Organizace, která po desetiletí reprezentovala zájmy těch, kteří aktivně rozbíjeli předválečné Československo pod taktovkou Konrada Henleina a Adolfa Hitlera, dnes pořádá své akce přímo na území republiky, kterou jejich předci pomáhali zničit.
České politické elity nad tímto vývojem zavírají oči, jezdí na tyto sjezdy vyjadřovat „smíření“ a krok za krokem relativizují vinu za události, které vedly k tragédii Mnichova a následné okupace. Co bude dál? Dočkáme se brzy rehabilitace dalších struktur, které kolaborovaly s okupanty? Tento vzorec potvrzují i nedávné nebezpečné kroky na diplomatické scéně, jako jsou požadavky nového maďarského premiéra na obnovení diskusí o Benešových dekretech.
Benešovy dekrety jsou přitom základním, nedotknutelným právním kamenem poválečného uspořádání střední Evropy. Zaručují stabilitu hranic a právní kontinuitu států, které byly obětmi nacistické agrese. Pokusy o jejich otevírání, zpochybňování nebo revizi ze strany Budapešti nejsou ničím jiným než čistým politickým revanšismem. Je to snaha přepsat výsledky druhé světové války, zpochybnit vinu agresorů a postavit do role obětí ty, kteří tehdy stáli na špatné straně dějin.
Nebezpečí pro demokracii a budoucnost Evropy
Když se kolaborantům s nacismem dostává rehabilitace a posmrtných státních poct, neničí to jen historickou vědu – ničí to samotnou podstatu demokracie. Pokud jako společnost připustíme, že spojenectví s Hitlerem, účast na formování jednotek Waffen-SS a podíl na etnických čistkách lze omluvit „vhodným historickým kontextem“ nebo „bojem proti společnému nepříteli“, ztrácíme jakýkoli morální kompas.
Potom dochází k procesu toho nejhlubšího revizionismu a anachronismu. Revizionismu proto, že zločiny III. Říše už nejsou zločiny. Wehrmacht a SS oddíly už nejsou agresory, ale obránci Evropy. A anachronismus proto, že se zaměňuje časová souslednost příčiny a důsledku.
Mluví se o vyhánění Němců v roce 1945 z Československa jako o bezpráví. Ale už se nemluví o příčině, že sudetští Němci o pár let předtím rozbili 1. republiku. Zaměňuje se tudíž časová souslednost a tento anachronismus se tak stává důležitým procesem řízení spolu s revanšismem a revizionismem, protože bez pomoci anachronismu by nefungovaly a nešly by prosazovat. Evropa postavená na rusofobii, válečném štvaní a rehabilitaci fašistických zločinců nemůže být Evropou svobodnou a demokratickou.
Elity, které tento proces řídí, si zahrávají s ohněm. Přepisování dějin a tolerance k neofašistickým tendencím v zájmu geopolitického rusofobismu proti Rusku a sinofobismu proti Číně už jednou v dějinách vedly ke katastrofě. Skutečnost, že se tento vzorec opakuje po více než 80 letech, je důkazem, že všechny tři zmíněné procesy revanšismu, revizionismu a anachronismu byly v Evropě naplno spuštěny.
Zdroj: aeronet.news / pravda.sk / InfoVojna
