Volby v Česku: Žádná revoluce, oslabení liberálního autoritářství ale ano
06.10.2025 08:30
Dlouho očekávané parlamentní volby v České republice skončily. Přinesly řadu překvapení, ale hlavní vzkaz je jasný: liberální vláda pod vedením premiéra Petra Fialy končí. I když nelze očekávat zásadní zvrat a „změnu režimu“ na způsob Orbánova Maďarska či Ficova Slovenska, opatrný optimismus je namístě.
Volby do dolní komory parlamentu byly bedlivě sledované doma i v zahraničí a přilákaly velké množství voličů, bezmála 70 %, což je třetí nejvyšší volební účast v dějinách samostatné České republiky. Účast voličů se blíží číslům z 90. let, kdy byla parlamentní demokracie s kompetitivními volbami novinkou, a země navíc procházela náročnou ekonomickou transformací. Relativně vysoká mobilizace voličů proto naznačuje, že česká společnost se opět nachází ve zlomovém období, kdy se rozhoduje o dalším vývoji na dekády dopředu.
Tento zlomový moment je často definován prizmatem střetu mezi Západem a Východem. To je však naprosto zavádějící perspektiva, která je dávno překonaným ideologickým konstruktem neodpovídajícím realitě multipolárního světa. V politickém boji v evropských zemích však nadále zůstává jednou z klíčových dělících linií. Končící liberální vláda Petra Fialy tak sama sebe prezentovala jako garanta západní orientace České republiky, zatímco opozici vykreslovala doslova jako „proruské kolaboranty“, kteří chtějí zemi zatáhnout na východ pod kontrolu Kremlu, případně dalších „autoritářů“, třeba těch z Číny.
Tento narativ je v politickém životě i vědomí české společnosti hluboce zakořeněn, což souvisí už s prostou geografickou polohou ve středu Evropy, kde se přirozeně střetávaly zájmy okolních velmocí, a otázka kulturní identity tak hrála vždy důležitou úlohu. S dilematem příslušnosti k Západu či Východu je často spojen kontrast mezi demokracií a autoritářstvím – zatímco to první je ztotožňováno se Západem, to druhé s Východem. Vládní strany na tomto dualismu postavily svou kampaň a společnost stavěly před nutnost „osudové“ volby mezi „demokratickými“ stranami na jedné straně a „populisty“ a „extremisty“ na straně druhé. Tato volební taktika se opakuje při každých parlamentních volbách a nadále zůstává velmi efektivní. Dokazují to i výsledky víkendových voleb.
Pětice liberálních stran, která po volbách 2021 utvořila koaliční vládu, nyní získala více hlasů než minule. Ukazuje to, že jejich voličům nevadí ani skandály spojené s prorůstáním organizovaného zločinu do státních struktur a vládních stran, ani neplnění volebního programu a předvolebních slibů, ani implementace autoritářských politik omezující základní práva a svobody občanů včetně svobody slova, ani zcela nevyvážená zahraniční politika, která Českou republiku vedla ke konfliktům se sousedy i světovými velmocemi a zavedla ji do mezinárodní izolace, když hlavní spojence našla jen v Ukrajině, Tchaj-wanu a Izraeli. Nemalá část společnosti podlehla rostoucímu tlaku ze strany vlády a spřízněných vlivových sítí ve státní administrativě, médiích a politických neziskovkách a jejich politice založené na šíření strachu, vytváření vnějších i vnitřních nepřátel a válečné hysterii.
Zároveň se však významná část společnosti postavila proti, když podpořila opozici v čele s hnutím ANO Andreje Babiše. Jeho úspěch je v několika ohledech bezprecedentní. Ještě nikdy v dějinách České republiky žádná strana nedostala tolik hlasů – bezmála dva miliony. Žádný expremiér také nedokázal znovu vyhrát volby a stát se premiérem, což je nyní vysoce pravděpodobné. Babiš se tak zařazuje mezi hlavní tváře českých moderních politických dějin vedle takových osobností jako Václav Klaus či Miloš Zeman.
Tento fenomén ztělesňuje hlubokou proměnu politiky v liberálně demokratických režimech, kde tradiční dělení levice-pravice je čím dál méně relevantní a obsahově vyprázdněné. Babišovo hnutí ANO je „catch-all party“, které se od svého vzniku v roce 2011 kontinuálně proměňovalo z typicky liberálního, protestního subjektu se silnou protikorupční agendou v sociálně demokratickou stranu, která v posledních letech přejímá čím dál více agendy národního konzervatismu. To se projevilo i v tom, že opustilo liberální frakci v Evropském parlamentu Obnovme Evropu (Renew Europe) a společně s Viktorem Orbánem z Fideszu a Herbertem Kicklem ze Svobodné strany Rakouska iniciovalo vznik Patriotů pro Evropu. Nyní se Babiš dokázal odprezentovat jako silný lídr, který bude tvrdě hájit české národní zájmy i zájmy „obyčejných lidí“ a domácího byznysu.
Fialova vláda mu výrazně usnadnila práci, neboť v uplynulých čtyřech letech došlo k rekordnímu propadu životní úrovně, pádivé inflaci, která Čechy připravila o zhruba třetinu všech úspor, významnému zvyšování daňové zátěže a životních nákladů, rychlému růstu státního dluhu i dalšímu prohloubení krize bydlení – dostupnost vlastního bydlení je mezi nejhoršími v EU a na koupi nemovitostí už v zásadě nemá ani střední třída.
Sílící socio-ekonomické problémy se prolínají s krizí kulturní identity a ztrátou optimismu. Stojí za pozornost, že navzdory tomu získaly další opoziční strany jen relativně nízkou podporu a hlasy nespokojených se koncentrovaly u hnutí ANO. Národně konzervativní hnutí SPD oproti minulým volbám oslabilo a levicově konzervativní hnutí Stačilo!, spojující komunisty, sociální demokraty a národní socialisty, se navzdory očekáváním do poslanecké sněmovny vůbec nedostalo.
SPD a Stačilo! reprezentuje radikální opozici vůči liberálním elitám, požaduje vystoupení z EU a NATO a zásadní transformaci českého politického systému směrem k poloprezidentskému systému a přímé demokracii. Volání po „změně režimu“ však prozatím nedokázalo oslovit dostatečný počet voličů. Ve volbách naopak uspěli Motoristé – relativně nový fenomén, který se veze na vlně amerického trumpismu a rostoucího odporu vůči Bruselu, progresivismu, regulacím a cancel culture. Na rozdíl od SPD a Stačilo! však zdůrazňuje členství České republiky v NATO a nevolá po „Czexitu“.
Výsledky voleb hovoří jasně. Andrej Babiš může sestavit vládu ve spolupráci s SPD a Motoristy anebo hledat spojence ve vládním táboře. Toto volební období tedy prokáže, nakolik je lídr ANO reálně ochoten prosazovat národně konzervativní program, který by odpovídal agendě Patriotů pro Evropu a který Česká republika tak naléhavě potřebuje. V minulosti se totiž Babiš opakovaně ukázal jako politický oportunista, kterému jde především o své osobní zájmy a zájmy jeho byznysu. Je nepochybné, že hnutí ANO bude pod silným tlakem vlivových sítích a domácí aktérů z bezpečnostní a zpravodajské komunity, kteří už před lety dokázali premiéra Babiše zahnat do kouta a přimět ho prosazovat jejich zájmy, třebaže protiřečily jak vládní politice, tak národním zájmům, jak dokládá například nechvalně proslulá kauza Vrbětice.
Už nyní je jisté, že budoucí Babišova vláda nepřinese zásadní obrat ve vztahu k NATO či EU. Bezesporu bude nadále akcentovat transatlantickou vazbu a spřízněnost s agendou prezidenta Trumpa. To ale Babiše může dříve či později přivést do konfliktu s potřebami pragmatické, na zájmech založené zahraniční politiky, již obhajují všechny tři strany a která je v bytostném zájmu České republiky. Bude proto zajímavé sledovat, jak se v následujících měsících promění česká politika vůči Číně, která byla doposud zatížena ideologickými předsudky a diplomatickým amatérismem i politickou a bezpečnostní spoluprací s Tchaj-pejí.
Zatímco v případě česko-čínských vztahů lze očekávat postupnou normalizaci, v případě Ruska je situace mnohem složitější. Motoristé otevřeně odmítají dialog s Moskvou, dokud probíhá válka na Ukrajině, a na rozdíl od Slovenska si Babiš prosazováním spolupráce s Ruskem za současných okolností mnoho voličů nezíská. Maximum možného je spíše rebalancování pozice k Ukrajině – pozastavení muniční iniciativy, podpora Trumpova mírového úsilí a pasivní podpora unijních protiruských sankcí namísto radikálního aktivismu a dalšího rozdmýchávání konfliktu s Ruskem, jakého jsme ze strany české vlády byli svědky doposud.
V tomto ohledu sdílí Babiš podobnou pozici jako Slovensko, Maďarsko či Rakousko. I to může přispět k zásadnímu zlepšení vztahů s partnery v rámci Visegrádské čtyřky, posilování střední Evropy jako autonomního aktéra v mezinárodních vztazích a reformě EU, která je ve své současné podobě přijatelná pro čím dál menší část Evropanů. Důraz na středoevropskou spolupráci a integraci může v dlouhodobější perspektivě přispět k eliminaci falešného dilematu mezi Západem a Východem a oživit dědictví sdílené minulosti středoevropských národů, které může být základem pro pozitivní roli regionu v multipolárním světě – světě, v němž ani Čína, ani Rusko, ani Spojené státy nebudou vnímány jako protivníci, ale jako partneři pro pragmatickou spolupráci.
Autor: PhDr. Ladislav Zemánek, Ph.D. - český historik, rusista, publicista, expert Valdajského diskusného klubu a hosťujúci výskumný pracovník v Inštitúte Čína-CEE.
Zdroj: casopisargument.cz / rt.com / InfoVojna
