Srpen 1968 položil základ k českému antirusismu a dnešním sympatiím k Ukrajině, říkají čeští historici

21.08.2025 10:15

21. srpna 1968 nad ránem probudil manžele Ondřejčkovi, tak jako spoustu dalších Pražanů, rachot letadel z ruzyňského letiště. V okolních domech se rychle rozsvěcovala okna, z jednoho z nich kdosi vykřikl: „Rusáci jsou tady!“ Tak se Jana Ondřejčková dozvěděla o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. 

S manželem nasedli na motorku a jeli do centra. „Na náměstí Republiky jsme viděli kropící vůz a na něm skupinku mladíků. Jeden z nich držel československou vlajku, jeden chlapec na tom voze plakal.“ Dorazili k budově rozhlasu, kolem které vládla mezi okupačními vojáky a protestujícími Pražany již značně vyostřená atmosféra. Ondřejčková, která v rozhlase pracovala, se rozhodla do ostřelované budovy vstoupit.

Kolem poledne přišel příkaz vpustit sovětské vojáky dovnitř. „Přišli k nám na chodbu a my jsme se museli postavit čelem ke zdi. Najednou jsem ucítila v zádech žďuchnutí. Jeden voják si mě vybral a s namířeným samopalem mě odváděl,“ popsala Ondřejčková tehdejší události pro portál Paměť národa, který shromažďuje vzpomínky pamětníků na historické události. Na pokyn vojáka musela vypnout všechna technická zařízení rozhlasu a vytáhnout je ze zásuvky.

Naděje na změnu

Vpád vojsk Varšavské smlouvy byl vyvolán nesouhlasem Moskvy s postojem režimů jednotlivých států k větší svobodě, včetně snah Komunistické strany Československa (KSČ) reformovat diktátorský styl vládnutí na tzv. socialismus s lidskou tváří.

První tajemník Ústředního výboru KSČ Alexander Dubček oznámil krátce po svém zvolení do čela strany v lednu 1968 plán na řadu politických a ekonomických změn, označovaný jako pražské jaro. Nálada ve společnosti se viditelně změnila.

„Nejpozději od března byl obrovský zájem o politiku a o věci veřejné. Angažovaní lidé doufali nejen ve změnu, ale byli si skoro jistí, že ta změna právě probíhá, že je potřeba se jít účastnit,“ uvedl pro Epoch Times historik Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. „Byl to rok plný očekávání a nadějí. Ten systém se měnil před očima,“ dodal.

Byla to markantní změna oproti předchozím dvaceti letům. Cenzura se značně uvolnila, média začala fungovat svobodněji, Češi a Slováci začali věřit v lepší budoucnost – v úplnou liberalizaci kultury, svobodu cestování, možnost soukromého podnikání.

Radostné očekávání bylo cítit napříč celou zemí, popsal Tůma. Přestože drtivá většina lidí vidinu větších svobod vítala, představa o ztrátě kontroly nad občany byla silně proti srsti malé menšiny tvořené funkcionáři komunistické strany a zastánci tvrdé linie.

Tato frakce sestavila nepodepsaný „zvací dopis“, v němž žádala Moskvu, aby zasáhla. Sověti dopisu využili jako záminky pro vojenskou intervenci.

„Spřátelené země“ útočí

V noci z 20. na 21. srpna 1968 začala operace Dunaj, největší vojenská akce v Evropě od druhé světové války. Na ruzyňském letišti v Praze a v Brně v Tuřanech přistály 20. srpna v noci sovětské vojenské letouny maskované za civilní letadla, speciální jednotky obsadily obě letiště. Sem pak leteckým mostem převážela sovětská armáda těžkou techniku a výsadkáře.

Zároveň se začaly do země před půlnocí valit těžké divize z okolních států bývalého Východního bloku – Maďarska, Polska a NDR, doplněné o dva bulharské pluky. Většinu však tvořily sovětské jednotky, jejichž tanky byly 21. srpna ráno už v Praze.

Historik Daniel Povolný z Ústavu pro studium totalitních režimů odhaduje, že československé hranice překročilo kolem 400 tisíc cizích vojáků. „Přestože existují poměrně přesné počty, co se týká Poláků, Maďarů a východních Němců, naprosto chybí informace, co se týče sovětské armády,“ uvedl pro Epoch Times. Dokud Rusové neotevřou archivy, bude možný pouze kvalifikovaný odhad, poznamenal.

Vojska „spřátelených zemí“, jak se říkalo členům Varšavské smlouvy, nebyla v Československu vůbec vítána. „Byla to sice nenásilná, ale razantní a přinejmenším v těch prvních dnech účinná rezistence,“ uvedl v pořadu České televize Tůma k odporu velké části Čechoslováků, díky kterému se podařilo zabránit okamžitému prosazení původních plánů Moskvy, jenž musely být posunuty o několik měsíců.

Občané reagovali s odporem a rozhořčením. Pro Ondřejčkovou to byla šokující zkušenost. Do té doby věřila, že Sovětský svaz je přítelem její vlasti a byla oddanou členkou komunistické strany. Ten den vyrazila do ulic vysvětlovat okupantům ruštinou, kterou se musel tehdy učit každý, že se tu žádná kontrarevoluce neodehrává.

Jeden z nich jí řekl: „My nechápeme, proč proti nám tak protestujete. Dostali jsme okamžitý rozkaz, že musíme jet na pomoc bratrům Slovanům, protože do pohraničí Československa prý vtrhli západní imperialisté a teď stojíme na hranici třetí světové války.“

Přestože lidé vyrazili do ulic s cílem vysvětlit vojákům, že se mýlí, když se je snaží „osvobodit“, došlo i na potyčky. Před rozhlasem tekla krev, stavěly se barikády. Jinde lidé otáčeli dopravní značky se směrovkami na Prahu, aby vojáky zmátli.

V hlavním městě a v dalších částech republiky bylo zastřeleno, přejeto nebo jinak zabito přes sto osob. Ivo Pejčoch, historik z Vojenského historického ústavu, hovoří o 135 ověřených obětech. „To číslo není zřejmě konečné, protože v následujících desítkách let docházelo ke skartaci archivního materiálu,“ uvedl v pořadu České televize Historie.cs.

Zpět k totalitě

Čelní představitelé reformních komunistů v čele s Dubčekem byli v den invaze zatčeni a uneseni letadlem do Moskvy. Ještě předtím však vydali prohlášení, že k vojenské intervenci došlo bez jejich vědomí, a vyzvali občany, aby nekladli cizím vojskům odpor.

Kvůli masivnímu odporu a protestům veřejnosti nemohli Sověti dosadit stranické kolaboranty do loutkové vlády ihned a museli zvolit pomalejší cestu, vysvětlil Tůma. Internovaní politici byli potají přinuceni podepsat tzv. moskevský protokol, který souhlasil s dočasným pobytem sovětských vojsk na československém území. Posléze byli posláni zpět domů a byly jim vráceny jejich funkce.

To veřejnost uklidnilo a jevilo se to jako výsledek celonárodního, nenásilného odporu proti okupaci. Odpor vůči návratu ke starému komunistickému systému však trval poměrně dlouho a byl silný, poznamenal Tůma s tím, že se projevoval nejvíce mezi studenty a odboráři. Podle něj trval až do prvního výročí invaze, kdy bezpečnostní složky proti demonstrantům tvrdě zasáhly a několik lidí zastřelily. Dubčeka mezitím vystřídal v roli vůdce komunistické strany pro Sověty přijatelnější Gustav Husák.

Nastala doba tzv. normalizace, charakterizovaná zvýšeným sledováním, čistkami, odposlechy, zatýkáním, omezením cestování a tuhé cenzury. Byl to návrat zpět do padesátých let. Orgány komunistické strany byly zřízeny na všech pracovištích, ve školách, v armádě a v podnicích. Veřejný život byl absolutisticky organizován s povinnými oslavnými průvody, volbami a schůzemi. Tajná služba vedla složky o disidentech, na pracovištích se vedly kádrové posudky hodnotící třídní původ a politické názory rodiny.

Z KSČ bylo vyloučeno přes 300 tisíc členů, řada vedoucích pracovníků byla přeřazena na podřadné pozice kvůli svým liberálním názorům a zhruba 100 tisíc osob uteklo na Západ. Stovkám spisovatelů a umělců bylo zakázáno publikovat nebo vystupovat. Sovětská vojska zůstala v Československu až do roku 1991.

„Od občanů se vyžadovalo, především aby předstírali nějakou loajalitu, o tu skutečnou loajalitu nebo důvěru v režim už nikdo nestál. Asi i vedení režimu si uvědomovalo, že na rozdíl od 50. let, kdy nemalá část společnosti opravdu věřila v budování nové společnosti a systému, teď už to byla jenom ochota se podřídit, co režim udržovalo při životě až do konce 80. let,“ objasnil pro Epoch Times Tůma. Celá společnost vlastně žila v přetvářce, kterou vnímala jako jakési ponížení, řekl historik.

Konec iluzí o Rusku

Události roku 1968 ovlivnily podle Tůmy to, proč dnes Češi tolik podporují Ukrajinu v jejím boji proti Rusku. Řekl, že šlo o zlom ve vnímání Sovětského svazu a ruské kultury, ke které do té doby měli Češi i Slováci mnoho sympatií. Na rozdíl od Poláků nebo Maďarů totiž neměli s Ruskem až do 2. světové války přímé historické vztahy a Sověty brali jako osvoboditele od německé okupace.

Že animozita vůči Sovětům a dnes Rusům má základ v roce 1968, si myslí i Povolný. „Srpnová okupace zásadním způsobem poškodila do té doby celkem kladný vztah nejenom Čechů, ale i Slováků, vůči Sovětům. Už v tom roce 68 se říkalo: ,Šest let jsme na vás čekali, dvacet let jsme vás milovali a do smrti vás budeme nenávidět,‘“ řekl historik.

„Intervence opravdu znamenala obrovský šok a znamenala úplné přepólování vztahu k Sovětskému svazu, potažmo Rusku,“ řekl Tůma. „Myslím, že to je pořád jeden z důležitých elementů, který formuje současný český postoj, a to je nejen postoj české vlády, ale postoj většiny české veřejnosti, který je velice silně antiruský a podporuje Ukrajinu.“

„Z české perspektivy to vypadá, že tady jsou určité paralely mezi tím, co jsme my zažili v roce 68 a co Ukrajina zažívá, I když samozřejmě ta konkrétní situace je úplně jiná,“ uvedl historik.

Povolný poznamenal, že generace, které jsou dnes v rozhodujících pozicích, osobně události roku 1968 nezažily a jde pro ně pouze o zprostředkovanou zkušenost. Netroufá si proto hodnotit, do jaké míry to ovlivňuje přístup Čechů k válce na Ukrajině a místním uprchlíkům. „Ale určitě bych si dovolil tvrdit, že ne zcela bezvýznamné procento lidí podporuje Ukrajinu právě i v důsledku naší zkušenosti ze srpna 68,“ pronesl.

Podle červnových údajů Evropské komise žije v České republice 378 tisíc ukrajinských uprchlíků. Dalších 133 tisíc našlo útočiště na Slovensku. Nejvíce se jich nachází v Německu, a to 1,2 milionu.

Zdroj: epochtimes.cz