VIDEO: Svědectví Miloše Jakeše o řízení převratu 17. listopadu 1989. Proces změny režimu byl podle něj říze zvenčí, včetně tlaku ze strany posledního sovětského lídra Michaila Gorbačova: „Celý ten akt bych řekl, vymyslela státní bezpečnost za podpory KGB. Zorganizovali to takhle …“
17.11.2025 22:00
Bývalý generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš ve svých pozdních rozhovorech opakovaně odmítal interpretaci listopadu 1989 jako „spontánní sametové revoluce zdola“. Tvrdil, že strana „neměla v roce 1989 vyklízet pozice“ a že proces změny režimu byl podle něj řízen „zvenčí“ – včetně tlaku ze strany sovětského vedení Michaila Gorbačova. V rozhovorech mluvil o „zradě“ uvnitř vlastního aparátu a o tom, že se část vedení přizpůsobila novému směru, aniž by o tom informovala vlastní základnu.
Zásadní přepis citace Miloše Jakeše z přednášky, kterou zorganizoval dne 24. listopadu 2016 Obvodní výbor KSČM Praha 3:
Jakeš: Chtěl bych říct tolik, že to základní je, že vlastně strana (pozn. KSČ) se porazila sama. A porazila se i s pomocí Sovětského svazu. Ne jako země, ne jako lidu, ale některých jejích vedoucích funkcionářů, včetně Gorbačova. Řeknu proč. V čem byl naše náš základní problém? My jsme nepočítali s vnitřním nepřítelem a vnitřní nepřítel je vždycky nejnebezpečnější, vždycky nejnebezpečnější. No a vyskytli se lidé, kteří si vzali za cíl svrhnout stávající vedení strany. Kdo to bylo za lidí? Kdo to byl tito lidé? Byl to především Hegenbart, byl to člen UV a první náměstek, šéf státní bezpečnosti generál Lorenc. Byl to Mohorita, předseda Svazu mládeže, který sehrávaly hlavní špinavou úlohu. Ta špinavá úloha spočívá v tom, že se rozhodli zneužít sedmnáctý listopad k provedení státního převratu.
Samozřejmě tomu státnímu převratu předcházel převrat ve straně, poněvadž bez toho by bylo těžko ten státní převrat uskutečnit tak, jak uskutečněn, uskutečněn byl. No ten (Rudolf) Hegenbart na svých webových stránkách už zveřejnil, že toto vedení bylo tehdy třeba odstranit, že se využije k tomu zasedání, které mělo být kolem 10. prosince 89. Tam je Den lidských práv a že tato opozice, on s dalšími, zorganizují okružení Pražského hradu a budou trvat, dokud nebo dokud nerezignuje vedení strany a neodejdou. No a samozřejmě naráz se oslavoval Mezinárodní den studentů. A ne kdejaký den, ale padesáté výročí, tedy veliká vzpomínka, která má obsah, která je důležitá.
A tak bylo rozhodnuto zorganizovat ten převrat dřív, už v listopadu, tyto oslavy nebo vzpomínky. Předsednictvo to projednalo, dalo plnou podporu organizátorům a dostalo záruky od nich, že prostě to povedou tak, aby nedošlo k žádným problémům politicky. Současně jsme tvrdě řekli vedení ministerstva vnitra, že nesmí proti této demonstraci, pokud vznikne demonstrace, nesmí proti ní zasáhnout. Neničí nic, jako nezapalují budovy a já nevím co. A že prostě.
A vedení ministerstva to vzalo na vědomí a souhlasilo s tím, souhlasilo s tím, de facto. No za mě, za mnou přišel v pondělí ráno nebo ne v pondělí, ale sedmnáctýho ráno ministr Kincl, ministr vnitra s tím, aby mi řekl a znovu informoval, jak bude bezpečnost postupovat, o co se bude starat, čemu bude věnovat pozornost, že on jede do Ostravy, že ho zastoupí generál Lorenc a že jako tedy nemám mít obavy, že by se něco mohlo stát.
17. listopad vymyslela StB a KGB
Odjel. No a byl pátek. Odjelo se na Orlik a někteří jeli na Orlik. Někteří doma zůstali a tak dále. Sobota. No a mně volal Generál Lorenc, že je po všem, že sice tam došlo k nějakým menším potyčkám, že všechno je v pořádku, že odjíždí do Bratislavy. No tak šéf státní bezpečnosti, přece nemůžu mu nevěřit. Že jo? Ale pak dochází jiný zprávy, který jsou v rozporu s tím. A tak dál. No a ukazuje se, že tam došlo k srážce, že byli raněni a že není ale pravda, že tam je zabitý. Celý ten akt bych řekl, vymyslela státní bezpečnost za podpory KGB.
A ta státní bezpečnost prostě dostala pravděpodobně od toho Hegenbarta a dalších úkol, aby za první se sledovala ten průvod a pomáhala organizovat. To organizování spočívala i v tom, že tak jak byli rozdělení do toho průvodu, vykřikovali protivládní hesla a druzí se rychle připojovali a současně dovedli tam na tu Národní třídu ten průvod. No, vyzvali je asi dvacetkrát, nešli pryč, no, došlo tam k těm potyčkám a vyšla zpráva, že je mrtvý student. To všechno bylo přesně zorganizovaný, aby lidi dostali do ulic, aby prostě se lidi postavili proti straně a mohl být proveden ten převrat.
Oni to zorganizovali takhle. Poslouchal jsem kdysi v rozhlase rozhovor s tím Šmídem a současně s generálem Lorencem. Lorenc to nějak tak odbyl, vysílali to v tom rozhlase, náhodně jsem to zapnul. No a začal mluvit Šmíd a Šmíd říká: “Ano, za první měli jsme za úkol, byli jsme rozestavěni v tom průvodu po celé délce, tak po padesáti metrech, abysme dirigovali ten průvod i tu i to zvolávání, jo, proti, proti vládě, proti straně. To za první. No a za druhý abysme je dovedli na tu Národní třídu, ten průvod. Všechno to měli takto domluvený.” No a my samozřejmě při svým postupu a rozhodování, tohle jsme vůbec neznali.
My jsme se to prostě nedověděli. No ono není co říct, když to všechno organizovala stát, vedení státní bezpečnosti, který mělo nás informovat o všem, chránit republiku, chránit ústavu a tak dál a tak dál. My se dává do spolku s někým jinýmu. No a to všechno ovlivnilo náš postup a postoj. Problémů bylo plno. Za prví zklamal, zklamaly sdělovací prostředky. Daly se většinou na stranu kontrarevoluce, že jo. Byly neřešitelné, neřešitelný. Dokonce tam byla situace, že prostě normální zaměstnanci, ani ne redaktoři, rozhodovali, co se vysílat bude a nebude. Prostě co se smí a nesmí. My jsme dokonce připravovali z armády celý obsazení televize, mám na mysli obsazení odborníkama, aby ta televize mohla dál fungovat, protože jsme se báli, že ti technici to zlikvidují, že to vypnou všechno a znemožní to vysílání vůbec.
Média státu okamžitě přešla na stranu státního převratu pár hodin po skončení demonstrace 17. listopadu
Takové tam byly poměry. Tedy ten tisk se většinou a ty sdělovací prostředky daly na stranu kontrarevoluce. V tom byl velký problém prostě toto zvládnout. Dá se říct, že se to zvládnout nepodařilo, nepodařilo. Oni si tam ten vliv udrželi přes všechna opatření, který my jsme udělali. No a teď jsme stáli před řešením toho problému, že jo? Všechno se to vrhlo proti straně. Parlament zřídil vládní komisi nebo parlamentní komisi pro vyšetření událostí. Cílem tý komise nebylo nic jinýho, než oznámit lidu, že nevůle lidu se stranou a s vládou prostě rozhodla. Vůbec to nebyla pravda v tomto smyslu, ale to chtěla ta komise dokázat.
Ne zjistit skutečně, jak to bylo, ale mohla, a to taky udělala, že ohlásila, že do-že jde o vzedmutí lidu, který srazil prostě komunistickou diktaturu a tak dál, jak o tom mluvili a jak to bylo přijímáno. Tak my teď jsme byli v situaci, že…Jaký závěry z toho udělat? Kdo je ten viník, že se to tak stalo? My jsme to nevěděli, tohle. No tak byly diskuze kolem toho, poněvadž kdybysme věděli, no tak ho zavřem okamžitě toho generála Lawrence a prostě máme se o co opřít. Můžeme do toho, do těch sdělovacích prostředků, máme fakta v ruce, a proto jsme byli, bych řekl, takoví nejistí, co udělat. Ono tu bezpečnost jít zkritizovat totálně. A co když zítra bude ještě hůř?
Ten proces byl takový. Takže to nám vzalo možnosti táhle skutečnost nějak organizovaně tady postupovat. No teď jsme to chtěli dovést do konce. Ovšem vznikly tlaky, tlaky lidí. Mnozí z nich měli velký ambice, viděli příležitost dostat se vejš. Tlaky lidí prostě, kteří jako chtěli, aby byl svolán ústřední výbor. Já řeknu otevřeně, byl jsem proti, poněvadž jsem věděl, že tam nikdo nic nevyřeší, že se tam bude hádat a že bude nanejvýš řešit kádry a tím to všechno zhasne, že musíme to provést předsednictvu strany. Všechny ty operace, který jsou nutný, abychom ten postup tý kontrarevoluce zastavili.
Bohužel se to nepodařilo a čtyřiadvacátého (listopadu 1989) se konalo to zasedání Ústředního výboru, kde my jsme rezignovali, kdy prostě jsme byli podrobeni ostré kritice, organizované kritice, bych řekl. Většinou vystupovali členové Ústředního výboru z Prahy a ostře napadali vedení strany, ostře proti němu vystupovali, včetně Kapka a dalších. Prostě to byl hlavní, hlavní, bych řekl tah těch kritiků. A samozřejmě to zasedání splnilo ten úkol, který ten Hegenbart a další sledovali. Předsednictvo rezignovalo, tedy vedení strany. Bylo zvoleno nové vedení nebo doplněno vedení? Doplněno vedení.
No a začalo jednání s opozicí, tedy s Občanským fórem, které se ustavilo. Okamžitě se ustavilo po sedmnáctým listopadu, tedy kolem dvacátého listopadu, se ustavilo a byli tou rozhodující úlohu v tom pohybu společenství začali udávat herci a studenti. Vzniklo, jak jsem říkal, Občanské fórum. No a na této platformě začali bojovat tedy proti Komunistické straně a změnám těch poměrů. Byla to veliká chyba, že se prostě to jednání udělalo, poněvadž já myslím, že to řešení vzít na sebe odpovědnost prostě a rozhodnout ty věci, že bylo reálný, bylo reálný. Neznamená to, že by to bylo úspěšný, ale za pokus to stálo. A toto vlastně jsme rozložili vedení. Ani jeden, co asi tři tam zůstali.
Rozval strany i lidového státu měl neuvěřitelnou rychlost
Pokud tam nezůstali, tak byli vyloučeni na mimořádném sjezdu ze strany. No a v těchto troskách se to nalézalo ve vedení. No a jak skončilo to zasedání, všichni víte. Jak už jsem říkal, odstoupilo celé vedení strany, všichni členové předsednictva, všichni tajemníci ústředního výboru. A když jsme tam o tom diskutovali, tak zůstal vlastně jsem já a Husár, který jako pokusit se bojovat dál. Druzí řekli ne, rezignovat. Tak jsem šel ke stolku a oznámil jsem toto přání, toto rozhodnutí většiny, že rezignuje. Tim samozřejmě to bylo pro ně obrovský vítězství, obrovský vítězství.
Byli tam navolení lidi, kteří byli výborní jako komunisté, ale v takové v tento moment prostě nebyli nikdy v čele takových orgánů a neřešili prostě celostátní, celostátní problémy. Tak to byl vlastně celý výsledek. No a teď co potom? Co potom? Co dělat? Bylo ustaveno tedy nové vedení. Zahájili jednání s opozicí, samozřejmě na všech frontách ustupovali. Chtěli se ukázat jako přátelští, dobří, že chtěli spolupracovat a tak dál. No a k tomu bych ještě uvedl toto, že- prostě v té době jako byly poměry takový, že prostě nebylo možné. Nebylo možné reagovat na ty potřeby tak, tak, jak jsme měli v plánu. My jsme rozhodli svolat za vola– povolat do Prahy pět tisíc milicionářů. Ti lidé přijížděli v noci ve dvanáct nebo půl jedny mi volá telefon a přijíždí náčelník lidových milicí. Tedy bylo rozhodnuto, že ty lidové milice ráno přijedou.
Předtím to bylo rozhodnuto všechno na předsednictvu strany a ty milice se daly na pochod v republice. O půlnoci mě volá ten, ten náčelník lidových milicí, že Praha je odmítá přijmout. Říkám, kdo to je Praha? Říká vedení strany. Co mám dělat? No odpovídám. Přemýšlím o tom, že jo. Takové, říkám, víš co? Tak ti, co jsou na cestě, nechť přijedou a zaujmou pozice, kde mají. Ti, kteří nevyjeli, ať zatím nevyjíždí. Když je Praha nechce, musíme ty věci projednat. To byl velký, velká, velký prostě velká porážka. Toto.
A ta porážka ještě se zdokonalila tím, že je zasedání Národní fronty. Já mu předsedám a přichází znovu náčelník, náčelník prostě lidových milicí a říká mi soudruhu Jakeši, prostě Praha žádá, aby okamžitě lidové milice odjely z Prahy. Co dělat? Poradit se někým a tak dál. Složitý. Ráno je, nikoho člověk nesežene, ne tak. No tak nakonec po konzultaci jsme tomu vyhověli, poněvadž bojovat proti Praze a současně proti reakci, to nešlo. To nešlo. No, zjišťoval jsem, proč. Oni si udělali na to takový zdůvodnění, že by, až budou nasazeni ty milicionáři před ty školy, ministerstva a tak dál, že jo? Poněvadž demonstrovat tu sílu, že se chceme bránit, že prostě neprojdou jen tak, jak si myslí, že neutečem od toho. No tak prostě tohle padlo. Oni viděli naši absolutní slabost. A Praha to zdůvodnila dodatečně pak, že se báli, že by, že by mohlo dojít k občanské válce.
Milicím bylo pučisty uvnitř ÚV KSČ zabráněno vstoupit do Prahy
Dobře, bát se mohli, ale měli plnit příkazy, rozhodnutí předsednictva strany a ne jednat po svém. To nás strašně zaskočilo a dalo zbraně do rukou i opozici, všem těm nepřátelům. Je třeba vidět jedno, že nikde nic nebylo po celé zemi, jen v Praze byly ty demonstrace. Na vesnici a venku tam byli až tehdy, až když rozhodli, že se rozpustí JZD a můžou si vzít svý podíly domů. Do tý doby se tam nic nehlo. Vždyť byl sjezd, sjezd zemědělců, tedy družstevníků, který byl bojový. No, kde prostě bojovali za režim, za stranu.
Proběhl dobře v Paláci kultury, už v těchto dnech za této situace. No a to všechno, tohleto vedlo, bych řekl, tomu zhroucení toho odporu. Přišli za mnou také vojáci vedeni náčelníkem vedení, ministrem národní obrany Václavíkem.Říkám: “Přišli? Co, co, co máte?” Říká: “Jako armáda. Naší povinností je chránit socialismus. Jsme k dispozici, jsme připraveni.” No říkám: “No to je dobrý, za to moc děkuju, ale to musí projednat vedení strany.” Ovšem v důsledku toho rozvoje tý situace vedení strany se k tomu nedostalo, k tomu, aby to projednalo. Samozřejmě my jsme nechtěli zakročit, bych řekl armádou a bezpečností. My jsme nechtěli vyvolat nějaký srážky a tak dál a tak dál. Byla to složitá doba, poněvadž těch, kteří sympatizovali s tím občanským fórem, byli statisíce. Zblbli lidi prostě.
Revoluce řízená ze sídla ÚV KSČ, které odstavilo Jakeše
Já si pamatuju v parlamentě poslankyně křičely, naši poslankyně, členky strany křičí– “Vy, naše děti!” No, tak se tam lezly ty jejich děti, no někam. “Vy, naše děti!” Všechno se to otáčelo proti, jako by měli právo ti kontrarevolucionáři, aby tady té zemi dělali pořádek. Takže ta nálada nebyla dobrá v celé té straně, v celé té straně. A to zasedání Ústředního výboru čtyřiadvacátýho, který vlastně splnilo ten cíl toho Hegenbart a dalších, to je svrhnout vedení strany, byl dosažen, byl dosažen. A strana se začala rozkládat.
No a k tomu do této situace přichází mimořádný sjezd strany, který se konal za účasti dřív zvolených delegátů. No a tento sjezd dovršil, dovršil bych řekl tu tragédii. Poněvadž tento sjezd, kde se dostali ke slovu i Občanské fórum komunistů, který vzniklo, který taky bojovalo proti straně a byli tam vysocí funkcionáři, jeho členové, no tak prostě, co řekl ten sjezd? Odsoudil minulost, odsoudil socialismus, přihlásil se k Socialistické internacionále a její ideologii. Omluvil se všemu lidu za příkoří, který mu činili x let komunisti a komunistická strana a tak dál. A co následovalo? Že statisíce komunistů opustilo během čtrnácti dnů stranu.
Statisíce komunistů, kteří byli předtím ochotni zejména na tom venkově bojovat, bránit se. Tedy, co to bylo? Byla to zrada jednotlivců, která umožnila tento postup, prostě. Já neříkám, že k tomu třeba by nedošlo taky, ale došlo k tomu za okolností nepřijatelných, nepřijatelných, kdy vlastně pár lidí kolem vedení strany bojovalo za likvidaci, vlastně za rozložení vedení a vlastně likvidaci tý strany. Tedy v tomto smyslu hrály, hrála úlohu i bych řekl, hrála úlohu i touha jednotlivců zmocnit se toho vedení a být v čele. To se ukázalo právě i na tom zasedání ústředního výboru. No samozřejmě, potom začaly zlé doby. Byl přijat ten protikomunistický zákon. Strana byla prohlášena za zločineckou organizaci zákonem a nevím, co všechno. To znáte. To nechci rozšiřovat.
Instalace “Vašíka” do funkce prezidenta komunistickými poslanci v prosinci 1989
To už se dělo všechno, bych řekl, na veřejném fóru a ne někde jako v tajnosti, ne někde v tajnosti. No a výsledek byl, že byla nová vláda, jo ještě. Začal boj o prezidenta. Ještě měla strana šanci v tu dobu. Samozřejmě ta opozice navrhla Havla jednoznačně. No a strana měla možnost navrhnout Adamce. Měla možnost. Ale poměry ve straně byly takový, že už byli tak rozhádaní, že prostě nesouhlasili, aby Adamec byl prezidentem. Zase, když vezmete tu dobu a k té době, kdyby byl tím prezidentem, tak třeba by to všechno nezměnil, ale něco mohl v pozitivním směru. Nebyl by to Havel, prostě nebyl by to Havel. Samozřejmě prezidentem chtěl bejt taky Dubček. Takže všechno bych řekl, to bylo uzavřeno tím, že Občanské fórum začalo tady vládnout. Samozřejmě strana byla při tom, měla členy v parlamentu a tak dál a tak dál.
No a pokračoval proces toho rozpadu strany i likvidace socialismu. Havel byl zvolen, byl zvolen za aktivní podpory Čalfy, nového předsedy vlády, který mimo jiné zamával, dával pokyn, aby všichni úředníci, pokud chtějí zůstat, zahodili ihned legitimaci (KSČ). Tak tam byly koše, do kterých ty legitimace se házely. No, takže to skončilo de facto plnou porážkou, plným rozkladem. Samozřejmě má na tom vliv podíl i ta sovětská přestavba i zájem Sovětského svazu. Poslední jednání Gorbačova s Bushem bylo na Maltě. Říká se, že toto zasedání na té Maltě, na té, na tom ostrově bylo podmíněno ze strany Bushem tím, že ve všech socialistických zemích skončí existující vlády a budou tam noví. A o to se ten Gorbačov spolu postaral, spolu postaral. Jinak ten Bush by na tu Maltu nepřijel. Tento úkol byl splněn. Tedy vše to proběhlo i za asistence Sovětského svazu.
Některý zajímavosti. Prostě důležitý moment bylo zasedání politickýho poradního výboru Varšavské smlouvy, který se konalo v Bukurešti v měsíci červnu. A. Projednalo situaci a stav. Gorbačov už byl někde jinde, někde už byly provedený ty převraty. V Polsku už byla vláda nově zvolená sice komunistickou účastí, ale komunisté prostě nevyhráli volby. No a jinde to běželo taky. My jsme vlastně byli předposlední. Před námi byla už NDR. A teď tedy pár slov k té NDR.
Události, ke kterým došlo v NDR při oslavách 50. výročí vzniku republiky
Na té, poněvadž to bylo padesát let existence NDR, tak tam byli přítomni všichni generální tajemníci těch socialistických zemí evropských, tedy evropský. Byl tam samozřejmě Gorbačov a další. Když jsem tam přiletěl, tak mi šofér, ne šofér, ale známý, který dělal ve…, ještě za doby, kdy jsem tam dělal já, řekl: “Tak u nás už je to vyřešený, tak Honecker bude rezignovat na obě funkce. Ty funkce převezme Grenz. Je to všechno dohodnutý s Gorbačovem a prostě vstoupí to v platnost.” Já říkám: “No, nevím, jestli děláte dobře.” Já tedy říkám, že děláte špatně. Dojeli jsme tam a došlo k tomu slavnostnímu zasedání. No, na tom zasedání měl hlavní referát Honecker. Je to výročí. Co dělal? Hodnotil pozitiva a připomínal nedostatky.
Sedím vedle Gorbačova, ten mi říká: “Po čemu o tom govorit?” Já říkám: “Je godovščina (výročí), tak mluví o tom, jaký mají výsledky a tak dál. Tak jak je to na sjezdech zvykem.” Mávl rukou. Pak jsme šli na vojenskou přehlídku. Zase stojím vedle něj a zas říká: “A po čemu je to?” Říkám mu znovu: “A kagdá u vás godovščina, u vás niet parád, vojennyj parád? Da?” No, prostě už ho všechno rozčilovalo. Já řekl, už aby byl pryč. Ale teď se mi stalo toto. Po tom, po tom aktu o končení toho zasedání byla recepce v témže sále. Tak jsme vypadli na chvíli, abychom se tam vrátili. Já vyjdu a ke mně běží všichni ti generální tajemníci, co tam byli. Si říkám, no co? Co chtějí nebo co?
A oni říkají: “Tovariš Jakeš, kagda budět vstreča (setkání)?” A já říkám: “Kakája vstreča?” No tak říkám: “Charášo, já půjdu za Gorbačovem.” Tak jsem se sebral a šel jsem za tím Gorbačovem a říkám mu, že jako je tady žádost generálních tajemníků, aby bylo setkání s ním. No a nakonec, později jsem zjistil, že jsem tam musel být trapný. Totiž všichni věděli, že bude vstreča, jen já ne. V čem bylo? Janájev, pozdější účastník těch, toho, který chtěli svrhnout toho Gorbačova. No, tak mi říká prostě. Já to nevěděl. No tak jsem se dověděl toto pak, že ten Janájev, viceprezident Sovětského svazu, požádal Štěpána, aby objel všechny generální tajemníky a pomohl je přesvědčit, aby se jednání v Berlíně zúčastnili.
Vedení ÚV KSČ jednalo s velvyslanci zemí NATO již v září roku 1989
No, Štěpán to udělal, ale mně o tom neřekl ani slovo. Vzal letadlo, oblítl všechny. Tam je přijímali s vojeným parádem, jako nastoupená jednotka byla. Přijali ho všichni generální tajemníci a prostě dohodl s nimi, že přijedou. Totiž cíl toho Janájeva byl, že s pomocí a v důsledku těžké kritiky těch generálních tajemníků ty Go-Gorbačovovy politiky se ho podaří odstranit. No a já tedy nevěděl ani slovo. Proč mi to neřekl? To nevím a nikdy mi to neřekl. Když jsem se ho na to ptal, tak mi na to konkrétně odpověděl. Vyhověl přání Sovětů, který chtěli dobrou věc. Včas ho odstranit, toho Gorbačova. A nebyli sami dost silni na to, potřebovali nějakou podporu.
A ta podpora měla být ta porada, který budou naléhat, aby odešel, no. Takových záležitostí bylo víc. Třeba v září roku 89, to jsem zjistil až v událostech v listopadu, že jsem zjistil, že byla porada Hegenbarta a slovenského Lenarta se všemi, se všemi velvyslanci NATO v Hotelu Paříž. Nevěděl jsem o tom, že taková porada byla a dozvěděl jsem se to až v průběhu listopadových událostí, že to bylo v září. Tedy vidíte, jakou ti lidé hráli hru, prostě hráli hru. Hru snad za sebe? Nevím, za koho. Za sebe? Asi za sebe.
No a tím oslabovali tu stranu, řekl bych, zbavovali ji informovanosti, poněvadž státní bezpečnost je strašně důležitá z hlediska informovanosti. Když vám nic neřeknou, tak nemůžete reagovat, kdybyste reagovat měl. A tak dále. Tedy došlo, bych řekl, k rozkladu toho vedení strany a jeho celkovým odstraněním. Mě vyloučili čtvrtýho prosince (1989) ze strany a Štěpána taky.
-Jakeš-
Pozn. Textový záznam nebyl gramaticky upravován z přímé mluvené řeči
Zdroj: YouTube / aeronet.news / InfoVojna
