Média ve službách diktatury strachu
19.12.2020 15:39
Text sociologa doc. Mgr. Ondřeje Roubala
V uplynulých měsících jsem poskytl prostor blogu několika respektovaným odborníkům. Nejprve paní primářce MUDr. Haně Zelené, vedoucí oddělení virologie Zdravotního ústavu v Ostravě (Covid - podivuhodná hra s čísly, 27. 7. 2020, Jak se protestovat k pandémii, 1. 10. 2020). Následoval politolog profesor Michal Klíma, rektor Metropolitní univerzity (Pandémie, média a vědci, 25. 11. 2020). Dnes je to sociolog doc. Ondřej Roubal, děkan Fakulty ekonomických studií, Vysoké školy finanční a správní Je mi ctí, že mohu poskytnout prostor názorům vzdělaných, moudrých a odvážných lidí. Je politováníhodné, že jejich texty nefigurují na titulních stranách novin. Naléhavě vyzývám majitele médií, šéfredaktory a žurnalisty, aby ctili pluralitu názorů a nesloužili diktatuře strachu. MUDr. Jan Hnízdil
Média ve službách diktatury strachu
V poslední době omezuji sledování médií. Vřele doporučuji totéž i ostatním, kterým záleží na duševní pohodě, radosti ze života, dobrém usínání a zdravém spánku. Každodenní informační teror „covidových“ čísel, prognóz, odborných i laických vyjádření, která jsou už stejně snadno zaměnitelná a v podstatě splývají, protože pravdu mají všichni a nikdo, vydrží snad jen lidé s tendencemi sebepoškozování. Do toho všeho nedávné informace ze zprávy Vojenského zpravodajství o tom, že se rozehrává třetí světová válka a snad že jsme již v její první fázi. A když se náhodu třetí světové vyhneme, tak třetí vlna pandemie pak přijde určitě…A kdyby se náhodou někdo zapomněl bát, je tady PES s vyceněnými zuby, ale žádný ratlík, rovnou dobrman - opravdu skvělý marketing…
Freudova teze o tom, že lidé jsou poháněni dvojicí protikladných pudů k životu a smrti se naplňuje, bohužel spíše v tom druhém případě, kdy na sobě pácháme dobrovolně zlo tím, že dáváme tolik veřejného prostoru toxickým informacím, působících tolik zbytečného strachu a paniky. Média (většinou) nezklamala. Houpačka názorů létá zprava doleva, hlava nehlava, hlavně, aby se nezastavila a nezůstala někde mezi nejvyššími body své úvratě. V médiích se preferují bizarnosti a extrémní polohy. Sledovanost je silným sebezáchovným pudem a ratingům této sledovanosti vůbec neprospívají ti, kteří se pohybují názorově někde „mezi“, referují klidně, působí tak nějak normálně (což je v digitalizovaném světě sociálních sítí někdy opravdu těžké) a snaží se být objektivní.
To, že se v různých oblastech vědeckého poznání objevují různé názory je přirozené a užitečné, v našem akademickém okruhu jsme na to naštěstí adaptováni, ale v jaké extrémní míře se dnes v covido-názorech a prognózách tyto názory rozcházejí, mě fascinuje a děsí zároveň. Nejde jen o strach a paniku, ale i chaos našich myslí, když nevíme, komu a čemu věřit, jak se zachovat, k čemu upínat životní energii, jak se rozhodovat, jaké životní strategie preferovat. Jsme jako herci, kteří nevědí, který z tragických scénářů si dříve vybrat a jakou roli hrát, protože režiséři a dramaturgové těchto představení jen vykřikují, „hrajte“! Dobře, dva tisíce mrtvých denně, pojízdné márnice, chladící auta bez nanuků, ale za to s mrtvolami. Nebo, COVID – 19 do Vánoc zmizí, nebojte se, vím to, virus se množí tak rychle, že se umnoží a zhyne na množství genetických chyb při vlastní akcelerované replikaci. Opravdu tragikomedie, to by nezahrál ani Jim Carrey. A co teprve my, ochotníci. Flegrovi (u něhož jsem v roce 1999 složil zkoušku z evoluční biologie a po boji s hodnocením výborně) i Pekové (kterou osobně neznám) bych za to doporučil angažmá v Hollywoodu, jejich scénáře by záviděl i Spielberg.
Co je ale nejhorší. Médii generované scénáře jsou nebezpečné proto, že se přesně v intencích Thomasova teorému mnohé z nich postupně stávají (nebo snadno stát mohou) realitou. Není totiž ani tak důležité, jaké věci objektivně jsou, ale jak jim lidé rozumějí, jak je prožívají, definují a podle toho jednají. Jinak řečeno, lidé nejednají podle toho jaký svět je, ale podle toho, jaký smysl a význam různým situacím přisuzují. Poplašné zprávy typu, že v nemocnicích docházejí volná lůžka pro covido-pacienty, vede jen k tomu, že tyto kapacity se brzy skutečně naplní z důvodu velkého zájmu taková lůžka obsazovat jaksi preventivně, ze strachu, že dojdou, až bude opravdu ouvej. Pozitivně testovaní si v panice volají sanitky, pro jistotu…záchranná služba je přetížena, a co ti s akutním infarktem myokardu? Chybí plicní ventilátory, děsí někteří, kdo bude pozitivně testován, má se na co těšit, zřejmě se udusí… .
Nejbližší příbuzný, 87 let, trpí chronickou obstrukční plicní nemocí, má potíže s dýcháním, potřebuji pro něj oxygenerátor. Koupit tento přístroj je problém, půjčit také, mám smůlu. Právě mi třetí e-shop poslal odmítavou zprávu, „omlouváme se, z důvodu mimořádného zájmu zákazníků nepřijímáme žádné další objednávky nákupu ani rezervace k zapůjčení“. Strach funguje, Thomasův teorém taky. Výborně, jen tak dál.
Během října a listopadu v ČR vzrostla čísla zemřelých o desítky procent. Kdo je nejvíce ohrožen? Možná právě ti, co o COVIDU jen slyšeli a o test PCR ani nezavadí. Ale trápí je něco jiného, závažnějšího. Prostě jim jen nemůžeme pomoci, jak potřebují, šíření paniky a strachu je převlečená zubatá s kosou. Toto jsou skutečné oběti COVIDU- 19 …., ale nechci strašit.
doc. Mgr. Ondřej Roubal, Ph.D.
sociolog, antropolog
děkan Fakulty ekonomických studií, Vysoká škola finanční a správní, a. s.
Zdroj: blog.aktualne.cz
