Pravda o 17. listopadu 1989, kterou jste ještě nečetli. Analýza operace expozitury KGB a svědectví generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše. Špičky Komunistické strany Československa jednaly již v září roku 1989 s představiteli zemí NATO v hotelu Paříž v Praze o chystané změně režimu. Na oslavách v NDR došlo k marnému pokusu Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu svrhnout generálního tajemníka ÚV KSSS Michalila Gorbačova. Převrat byl pod dozorem KGB naplánován na prosinec, ale nakonec byl o měsíc urychlen

18.11.2025 09:30

V České republice a na Slovensku proběhly v pondělí vzpomínkové slavnosti a pietní akty pokládání věnců a květin k památníku na Národní třídě, i když tehdy 17. listopadu 1989 nikdo nezemřel, ale v roce 1939 ano, takže Den studentstva, který se překrývá s pučem KGB a StB v roce 1989, je dokonalou krycí záminkou k pietní taškařici, kdy bývalý komunista a šéf místní buňky KSČ pokládá na chodník pohřební věnec, zatímco provokatéři z pražských kaváren mu tleskají. Ve skutečnosti by ale měli tleskat sovětské KGB. Přinášíme totiž mimořádný analytický materiál o pozadí 17. listopadu

Začneme ale hodně zeširoka, neboť je to nezbytné pro pochopení souvislosti listopadu 1989. Expozitura sovětské KGB v Československu patřila mezi nejdůležitější zpravodajské uzly sovětského bloku mimo Moskvu a Berlín. Od roku 1945 fungovala pod krytím „poradenské mise“ a sovětského velvyslanectví, ale ve skutečnosti šlo o stínovou strukturu geopolitického řízení, kontroly, náborů, infiltračních operací a technického monitoringu státu, který se formálně nazýval socialistickým, ale fakticky byl držen v koloniální disciplíně.

KGB v Praze nebyla pouhou kanceláří s psacími stroji a trezorem. Historici, pamětníci, bývalí příslušníci a fragmenty dokumentů ukazují, že šlo o neoficiální řídící centrum domácí Státní bezpečnosti (StB) – včetně kontroly její personální politiky, školení, metodiky rozvědné a kontrarozvědné činnosti a někdy i politických zásahů do nejvyšších pater KSČ. V československém prostředí fungovala podle principu: „vnitřní řízení oklikou přes Moskvu“.

Struktura expozitury: „legální“ a „nelegální“ vrstvy

Základ expozitury tvořila tzv. legální rezidentura na sovětském velvyslanectví v Praze (Bubeneč, ulice Na Zátorce, Korunovační a přilehlé vilové čtvrti), kde důstojníci KGB vystupovali jako diplomaté, obchodní atašé, kulturní pracovníci nebo novináři. Pod nimi fungovala druhá vrstva – nelegální rezidentura, složená z důstojníků na falešné identity, dvojích pasů, krycích legend a tzv. hlubokých legend (deep cover). Část této sítě působila mimo diplomatické objekty, v konspiračních bytech, technických objektech, meteorologických stanicích či zahraničních kancelářích podniků zahraničního obchodu.

Funkčním pokračováním sovětské expozitury byly poradenské kanceláře KGB umístěné uvnitř struktur Federálního ministerstva vnitra (FMV). Podílely se na plánování operací, výběru agentů, technické modernizaci odposlechů a předávání instrukcí. Archivní poznámky napovídají, že poradci byli přítomni u klíčových rozhodnutí o nasazení agentury, při kárných řízeních, ale i při personálních nominacích StB – především na I. (rozvědné) a II. (kontrarozvědné) správě SNB.

Psychologie expozitury: proč zrovna Praha?

Praha měla pro Moskvu výjimečnou hodnotu. Nebylo to pouze středoevropské geografické umístění. Československo mělo:

• nejpokročilejší strojírenství a elektrotechniku v socialistickém bloku,
• silnou předválečnou průmyslovou tradici (Baťa, Škoda, Zbrojovka Brno, Tesla),
• kvalitní univerzity využitelné pro kryptografii, radiotechniku a mikroelektroniku,
• kulturní a osobní vazby na Francii, Británii, Izrael a další západní země,
• „přijatelný“ středoevropský profil – méně nápadný než ruští diplomaté v očích Západu.

KGB proto považovala Československo za ideální laboratorní a tranzitní teritorium – díky němu bylo možné vykonávat operace proti západním diplomatům, disidentům, emigraci, církevním strukturám, vědeckým centrům, NATO, CIA, MI6 a německé BND.

Klíčové osobnosti expozitury a partnerského aparátu

Generál Alojz Lorenc – „mozek přechodové fáze“

Alojz Lorenc byl od roku 1987 prvním náměstkem federálního ministra vnitra a faktickým šéfem StB. Měl přístup k informacím nejen o vnitřní činnosti StB, ale i o sovětských poradních strukturách. Často je popisován jako technokratický stratég: kladl důraz na stabilitu systému, kontrolu informací a minimalizaci chaosu. V období listopad–prosinec 1989 nejednal jako „fanatik bránící režim za každou cenu“, ale jako někdo, kdo se snaží řízeně tlumit otřes. Rozhodnutí o skartacích, „vypnutí“ části represivního potenciálu a tichý odchod sovětských poradců do tohoto obrazu zapadá.

Podle jeho pozdějšího svědectví proběhlo vyklizení některých sovětských kanceláří v Praze během jediné noci – zmizel nábytek, světla, kovové armatury, bezpečnostní elektroinstalace a dokonce měly být vytrhány parkety s ukrytou kabeláží. Z hlediska zpravodajské praxe je to logické: podlahy bývaly jedním z nejbezpečnějších kanálů pro vedení mikrofonních a signálních kabelů.

Michael Grigorijevič Kotov – „tichý architekt roku 1968“

Michael G. Kotov byl vedoucím nelegální rezidentury KGB v Praze v roce 1968, tedy v období pražského jara a následné intervence armád Varšavské smlouvy. Podle archivních fragmentů šlo o brilantního analytika a koordinátora, nikoli o terénního „James Bonda“. Měl pověst důstojníka, který se vyhýbal medializaci i po letech. Přisuzuje se mu role klíčového stratéga v přípravě invaze – sběr informací o reformních proudech, mapování mocenských vazeb a vyhodnocování scénářů odporu.

Kotovův styl odpovídá profilu člověka, který „čte režim zezadu“ – tedy z hlediska jeho slabin, ne ideologie. Pro expozituru KGB v Praze to znamenalo, že čistě československé mocenské hry byly neustále posuzovány optikou Moskvy: co je tolerovatelné, co je nutné zlomit a kde je potřeba zasáhnout přímo.

Karel a Hana Köcherovi – „pražští duální ilegálové“

Karel Köcher představuje unikátní případ československého agenta nasazeného v USA, který se dostal až do struktur CIA. Se svou manželkou Hanou vytvořili legendu, která byla tak neortodoxní, že působila až „neuvěřitelně“ – což je z pohledu zpravodajství ideální. Kombinovali intelekt, sociální výstřednost, nápaditost, provokaci a zdánlivou nestabilitu. To jim umožňovalo pohybovat se v prostředí, kde by klasický „šedý“ agent vzbuzoval pozornost.

Jejich případ je důležitý i pro obraz pražské expozitury: ukazuje, že KGB a StB dokázaly využít československé kádry nejen jako vykonavatele úkolů, ale i jako sofistikované hluboké legendy. Köcherovi byli jedním z mostů mezi pražskou a moskevskou analytikou a reálnými daty z Washingtonu.

Jak operovala expozitura: infiltrace, kompromitace, monitoring

KGB v Československu používala celý arzenál metod, které kombinovaly tradiční špionáž s psychologickým a technologickým inženýrstvím:

• tichá infiltrace akademických, vědeckých a mediálních oborů,
• získávání osob s narušenou loajalitou (kariérní frustrace, finanční problémy, ego, viny),
• instalace pasivních odposlechů do konstrukcí budov (parkety, duté zdi, radiátory, elektroinstalace),
• vytváření kompromitujících materiálů (komprobanky) pro pozdější vydírání nebo řízení,
• vlivové operace přes kulturu, film, literaturu, církev a exilové proudy,
• zneužívání diplomatické imunity k přepravě dokumentů, techniky a osob.

Rozhodovací fáze: 14.–27. listopad 1989

V období 14.–18. listopadu 1989 probíhala v Praze jednání mezi vedoucími představiteli československé kontrarozvědky (II. správa SNB) a vysokými důstojníky II. hlavní správy KGB v čele s Viktorem Gruškem. Jednalo se ve vile Federálního ministerstva vnitra v pražském Břevnově a výsledkem měl být aktualizovaný protokol o společném postupu proti západním zpravodajským službám a „ideodiverzním centrům“ na období 1989–1995.

Paralelně s probíhajícími schůzkami došlo 17. listopadu 1989 k násilnému rozehnání studentské demonstrace na Národní třídě. Sovětská delegace opustila Prahu 18. listopadu leteckou linkou do Moskvy. S postupným růstem demonstrací, vznikem Občanského fóra a veřejným tlakem začala i uvnitř StB diskuse o možném zhroucení režimu. Zlomem se stala generální stávka 27. listopadu 1989, která ukázala, že většina veřejnosti stojí proti vládě i bezpečnostnímu aparátu.

Skartace: tři etapy ničení dokumentů

Proces ničení dokumentace StB probíhal v období listopad–prosinec 1989 ve třech samostatných etapách. První z nich byla „živelná skartace“ mezi 17. listopadem a 1. prosincem 1989, kdy některé útvary ničily spisy na vlastní iniciativu. Docházelo k pálení v kotelnách, drcení materiálů přímo v trezorových místnostech nebo k likvidaci mimo standardní postupy, bez centrální evidence.

Druhá etapa proběhla po 1. prosinci 1989. Ministr vnitra František Kincl byl hospitalizován a řízení resortu převzal první náměstek Alojz Lorenc. Ten zadal přípravu stanoviska, podle něhož měly být z archivů a operativních svazků zachovány pouze minimální identifikační části a ostatní dokumenty měly být fyzicky zlikvidovány. Historici tuto část označují jako „skartaci generála Lorence“, i když formální podpis nese náměstek Otta Sedlák. Navenek to působilo „úklidově“, ve skutečnosti to znamenalo systematické přestřižení informačních vazeb do minulosti.

Třetí fázi představovalo zastavení skartací 8. prosince 1989 po jmenování nového ministra vnitra Františka Pince. Ačkoli bylo ničení dokumentů úředně zastaveno, na mnoha regionálních pracovištích pokračovalo i po tomto datu – často ve zrychleném režimu a s improvizovanými metodami.

Stažení sovětských poradců a uzavírání expozitury KGB

Sověti udržovali při československém ministerstvu vnitra dlouhodobě působící aparát oficiálních i neoficiálních poradců. V období po 17. listopadu začalo jejich stažení probíhat bez veřejného oznámení. Podle řady svědectví opustila část sovětských poradců budovy ministerstva vnitra ještě před generální stávkou 27. listopadu 1989. To představovalo faktický počátek konce činnosti expozitury KGB v Praze.

Současně došlo k převozu části citlivé spisové dokumentace do objektů sovětské armády na území Československa. Tyto objekty byly po celé období studené války považovány za mimořádně chráněný prostor sovětského velení a bylo možné odtud materiály převézt přímo do SSSR bez zásahu československých orgánů. Jiná část dokumentů byla naopak zničena na místě – pálením, drcením nebo tzv. „mokrými metodami“ (chemické rozpuštění).

„Noc vytrhaných parket“ – operace “Zmizelé stopy”

Podle svědectví, které koluje mezi bývalými členy bezpečnostního aparátu a které přisuzují přímo Alojzi Lorencovi, došlo v listopadu 1989 v jedné z pražských kanceláří využívaných sovětskými operativci k okamžitému nočnímu vyklizení. Zmizely:

• světelné spínače, zásuvky a pojistkové skříně,
• veškerý nábytek bez ponechání stop,
• část elektroinstalačního vedení ve zdech,
• dřevěné parkety až na betonové lože.

Hypotéza je jednoduchá: pod parketami a v okolí elektroinstalace byla vedena kabeláž a mohla být instalována odposlechová technika. Vytrháním podlahy a odstraněním viditelných prvků elektroinstalace se minimalizovala šance, že nová moc odhalí rozsah a technologickou úroveň sovětského sledování. Beton působí jako „čistá deska“ – akusticky i opticky.

Rekonstrukce událostí 17. listopadu 1989: den, který spustil dominový efekt

Následující časová osa kombinuje ověřené události, služební záznamy, mediální výstupy, pozdější výpovědi účastníků a analytickou rekonstrukci. Slouží k ilustraci dynamiky dne, který se stal historickým zlomem nejen politicky, ale i zpravodajsky.

07:00–08:30 (Praha, různé lokality)
Probíhají standardní operativní hlášení StB směrem k centrálním pracovištím. Podle pozdějších výpovědí se překvapivě neobjevují zvýšené poplachové signály, ačkoliv existují informace o chystané demonstraci. Atmosféra je spíše „pozorovací“ než „zákroková“.

09:00–10:30 (FMV Praha)
Přicházejí první fragmentární zprávy o vyšším očekávaném počtu účastníků studentského pochodu. Zpravodajský aparát neaktivuje krizový protokol, což naznačuje, že prioritní variantou dne je scénář „kontrolovaného uvolnění“.

11:00–12:00 (Vyšehrad)
Probíhá pietní část akce. Podle některých pamětníků se ve skupinách mezi studenty pohybují neidentifikované osoby, jejichž identita nebyla nikdy oficiálně doložena. Později se objevují spekulace o přítomnosti provokativně zasazených agentů nejen II. Správy, ale i expozitury KGB.

12:30–13:30 (Trasa Vyšehrad–Albertov)
Pochod se přesouvá. Atmosféra je klidná, vlajky, transparenty, zpěv. Monitorovací týmy StB nepodávají urgentní status. Část vedení aparátu to čte jako signál, že průběh je zvládnutelný beze změny režimu.

14:00–15:30 (Albertov)
Formálně povolené shromáždění probíhá bez incidentů. V záznamech nejsou indicie o nasazení „ostré varianty“ zásahu. Zpětně to vyvolává otázku, kdy a kde se vlastně rozhodlo o pozdějším násilném uzavření průvodu.

16:00–17:00 (Albertov–Národní třída)
Pochod se přesouvá směrem k centru. Objevují se spontánní hesla, ale i organizovanější bloky lidí, které některým svědkům připomínají „navigované segmenty“. Nelze vyloučit přítomnost agentů, kteří měli za úkol udržet dav v pohybu přesně požadovanou trasou.

18:00–19:10 (Národní třída – uzávěra)
Dochází k zablokování ulice pořádkovými složkami. Konfigurace uzávěry je neobvyklá: dav je sevřen mezi dvěma liniemi, bez reálného únikového koridoru. Z hlediska klasické „bezpečnostní logiky“ to nedává smysl – vytváří se uzavřená past, v níž stačí malý impuls k masové panice. Casus belli pro vyvolání státního převratu je tady. Je to neuvěřitelné, ale u studentů, kteří podle výpovědí prý neměli v plánu z piety u hrobu Jana Opletala na Albertově jít na žádnou demonstraci, a pro pochod na nábřeží Vltavy a k zahnutí na Národní třídu se prý rozhodli spontánně, se najednou objevily v davu transparenty s hesly proti režimu. Ani tuto záhadu dodnes nikdo nevysvětlil.

19:20–19:45 (Zásah)
Dochází ke stlačení účastníků směrem k uzávěře a k fyzickým střetům. Dodnes není jednoznačně doloženo, kdo přesně vydal příkaz k takto vedenému zákroku. Objevují se interpretace, že jde o „nepřiřazený příkazový okruh“ – rozkaz, který přišel, ale žádný z vrcholných aktérů se k němu dodatečně nehlásí.

20:00–21:00 (Informace odcházejí ven)
Zprávy se rychle šíří do státních médií. Nezávislé zdroje se objevují výrazně rychleji než v předchozích protestních akcích. Podle některých analytiků to naznačuje, že v informačním prostoru byly otevřeny státní kanály, které jindy bývaly hermeticky uzavřené – mohlo jít o vědomé „povolení ventilu“.

22:00–23:00 (FMV a StB – interní jednání)
Probíhají uzavřená jednání velitelů. Objevují se dvě paralelní linie: část aparátu chce „ukázat sílu“, jiná část včetně Lorence preferuje utlumení eskalace. V záznamech se neobjevují přípravy na masové zatýkání či další násilné akce – to je v kontrastu s logikou klasického represivního státu.

23:30–00:30 (vyšší aparát)
Podle některých svědectví odcházejí první neformální signály k přípravě skartací a k tomu, aby se StB „nestavěla do cesty“ politickým změnám. Pokyny přichází od expozitury KGB v Praze. Zpravodajsky to působí jako vědomé rozhodnutí nepoužít plný represivní potenciál a místo toho otevřít cestu k rychlé delegitimizaci režimu.

Svědectví Miloše Jakeše o řízení převratu 17. listopadu a o roli KGB a Moskvy

Bývalý generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš ve svých pozdních rozhovorech opakovaně odmítal interpretaci listopadu 1989 jako „spontánní sametové revoluce zdola“. Tvrdil, že strana „neměla v roce 1989 vyklízet pozice“ a že proces změny režimu byl podle něj řízen „zvenčí“ – včetně tlaku ze strany sovětského vedení Michaila Gorbačova. V rozhovorech mluvil o „zradě“ uvnitř vlastního aparátu a o tom, že se část vedení přizpůsobila novému směru, aniž by o tom informovala vlastní základnu.

ZDE video a přepis přednášky Miloša Jakeše, kterou zorganizoval dne 24. listopadu 2016 Obvodní výbor KSČM Praha 3.

V obsáhlých rozhovorech z roku 2014 a 2016 Jakeš prohlásil, že listopad 1989 byl podle něj „zinscenován“ a že v něm sehrála zásadní roli samotná Státní bezpečnost, nikoli disent. Události označoval za „vyklízení pozic řízené zvenčí“, v němž se domácí bezpečnostní složky a politické vedení „zařizují podle Moskvy“ a uvolňují prostor novému kurzu. Přímé zapojení KGB Jakeš výslovně nerozepisuje, ale jeho svědectví dokresluje prostředí, v němž se konec expozitury KGB v Praze odehrával paralelně s řízeným odchodem staré garnitury.

Citace Miloše Jakeše (listopad 2016)

Jakeš se k pozadí listopadu 1989 vrátil mimo jiné i v přednášce [2] a diskusi z listopadu 2016 s titulem „Porážka socialismu v Československu pohledem někdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ.“ V čase kolem 50:00 minuty uvádí několik pozoruhodných tvrzení:

„V roce 1989 už ve vnitřním vedení ÚV KSČ panovalo přesvědčení, že tento systém dál neobstojí – a to nejen z ekonomických důvodů, ale z důvodu mezinárodního tlaku. Ještě na oslavách narození NDR, kam přijel Gorbačov, padaly ve front řadě mezi sovětskými hosty i západními pozorovateli poznámky o tom, že režimy v blokové Evropě si musí ‚ústup učinit‘ – ne jako prohra, ale jako transformace.“

„Pamatuji, že už v letech 1988–1989 několik členů ÚV sedělo v zahraničí – tajně – na jednáních s představiteli NATO a západními diplomaty. Byla to diskuze o tom, jakým způsobem přejít na tržní cestu, jak zachovat mocenský aparát, ale změnit ideologickou fasádu. Nešlo o spontánní převrat, šlo o dohodu o způsobu předání moci.“

„Byl jsem svědkem toho, jak byly připraveny ‚výstupní scénáře‘ pro východní blok: buď tvrdý zásah, nebo řízené vyklizení pozic s nižším hlukem. Sovětské vedení v Moskvě dalo jasně najevo, že už nevidí v ČSSR roli jako frontovou pevnost – a že je lepší ponechat kontrolu druhé fázi, než riskovat ostrý konflikt.“

„Řešili jsme v ÚV otázku: ‚Kdo bude držet složky?‘ A nejen složky, ale agentury, dokumentaci, archivy. Dostali jsme rozkaz připravit prostředí tak, aby bylo možné skartovat, ukrýt nebo převést citlivé záznamy – a to rychle. Když se to zpolitizovalo, nastala panika.“

„Když do Prahy přijel Gorbačov, nebyl to jen ceremoniál. Bylo to signální gesto. V budovách kolem sovětského velvyslanectví se mluvilo úplně jiným jazykem – ‚pomůžeme‘, ‚uvolníme‘, ‚budeme spolupracovat‘. Nikdo to tehdy nenazýval převrat, ale já v té chvíli věděl, že fronta je rozbitá.“

Tyto citace jsou nedocenitelným pamětnickým svědectvím. Pro rekonstrukci role expozitury KGB a sovětského faktoru v listopadu 1989 jsou mimořádně zajímavé – ukazují, že část vedení KSČ vnímala změnu režimu jako součást širšího, předem rámovaného scénáře.

Časová osa působení a ukončení expozitury KGB v Československu

1945 – do Prahy a Bratislavy přicházejí první bezpečnostní „poradci“ NKVD, později KGB; vzniká základ dlouhodobé přítomnosti sovětských operátorů.
1948 – po únorovém převratu je definitivně zakotvena strukturální vazba mezi StB a KGB; oba aparáty fungují částečně jako jednotná síť.
1950–1967 – rozvoj operací proti exilu, Vatikánu, NATO, vědě, kultuře a akademické sféře. Rostou technické schopnosti odposlechů a infiltrace.
1968 – v Praze vzniká nelegální rezidentura KGB; v jejím čele působí Michael G. Kotov; probíhá předinvazní analýza vnitřní situace.
1970–1988 – éra normalizace; masivní výměna dat mezi KGB a StB, inovace infiltračních metod, zřizování dlouhodobých legend a agentur v zahraničí.
14.–18. listopad 1989 – jednání II. správy SNB a II. hlavní správy KGB v Praze; souběžně propukají studentské protesty.
18. listopad 1989 – sovětská delegace KGB narychlo odjíždí z Prahy; nepokračuje plánovaná operativní koordinace.
27. listopad 1989 – generální stávka; rozhodovací obrat StB; začínají první řízené skartace.
1.–8. prosinec 1989 – probíhá systematické ničení dokumentů ve více režimech (pálení, drcení, chemická neutralizace, odvoz vojenskou linkou).
prosinec 1989 – sovětští poradci opouštějí budovy ministerstva vnitra; končí jejich fyzická přítomnost v aparátu.
únor 1990 – formální zrušení StB a definitivní ukončení expozitury KGB; dokončeny personální, dokumentární i objektové změny.

Mapa klíčových objektů expozitury KGB a související infrastruktury

Praha 6 – Bubeneč (diplomatická zóna)

• Ulice Na Zátorce – sovětská diplomatická mise; prostor s vysokou koncentrací „poradenských“ a technických aktivit.
• Korunovační ulice – objekty spojené s velvyslanectvím a rezidenturou; možné technické zázemí.
• Pelléova, Rooseveltova a okolní vilová zástavba – potenciální konspirační a školící prostory s omezeným veřejným dohledem.

Praha 6 – Břevnov

• Vládní vila FMV – místo jednání československé II. správy SNB s delegací KGB v listopadu 1989.

Praha – širší centrum (Dejvice, okolí Stromovky)

• Konspirační byty a technicky upravené kanceláře; v některých z nich podle pamětníků proběhlo „vytrhání parket“ při nočním vyklízení.

Karlovy Vary

• Lázeňská infrastruktura využívaná pro setkání s cíli ze SRN a NATO; „společenské výslechové prostředí“.

Bratislava

• Objekt plánovaný pro americký konzulát – Lorenc uváděl případ podlah s instalovanými mikrofony pod parketami jako modelovou ukázku „podlahového“ odposlechu.

Objekty sovětské armády na území ČSSR

• Pravděpodobné tranzitní uzly pro převoz nebo skartaci dokumentů a techniky v závěrečné fázi roku 1989.

Krycí firmy, podniky a organizace využívané pro činnost KGB a StB

Krycí firmy nejsou jen obchodní názvy. Jde o zpravodajské nástroje umožňující volný pohyb osob, technologií, financí, zboží, dokumentů a krytí diplomatických zásilek. Klíčovým účelem nebyl výdělek, ale přístup – do zahraničních trhů, institucí, laboratoří, univerzit a výzkumných center.

1) PZO – podniky zahraničního obchodu

• Strojimport – kontakty s Německem, Británií, Francií a USA; možné krytí rozvědných cest.
• Motokov – orientace na automobilový průmysl; snadný kontakt se západními inženýry a manažery.
• Omnipol – zbrojní export, letectví, radiotechnika; vysoký zájem KGB i GRU.
• Technoexport – stavební a technologické projekty v zahraničí (Afrika, Blízký východ, Asie).

2) „Nevinné“ kulturo-obchodní krytí

• Čedok – kontakt s turisty, hotely, konzuláty a letišti.
• ČTK – přístup k mezinárodním novinářským kanálům a filtraci informací.
• Artia – knihy, gramofony, software, licence; krytí pro výměnu dat a mikrofilmů.

3) Technická a telekomunikační síť

• Tesla – elektronika, radiotechnika, polovodiče; „přirozené“ prostředí pro zakrytý výzkum.
• Vodní stavby, Metrostav – přístup k podzemním inženýrským trasám a datovým tunelům.
• Telekomunikační podniky MV – maskování tzv. „mrtvých linek“ a přesměrovaných spojů.

4) Kulturní a ideologické krytí

• kulturní atašé velvyslanectví SSSR,
• jazykové školy a překladatelská centra,
• studentské a akademické výměnné programy.

Hypotetický model, o němž mluví řada pamětníků, popisuje tzv. „trojúhelníkovou síť“ – diplomatické, obchodní a technické krytí. Pokud jeden článek selhal, další dva měly zabránit prolomení celé operace.

Psychologické profily hlavních aktérů

Psychologický profil generála Alojze Lorence

Lorenc nebyl typem „tvrdého velitele“ v sovětském pojetí. Lze ho spíše popsat jako strategického analytika, který si zakládal na kontrole informací, nikoli na teatrální moci. Měl schopnost hrát na více stran, ale jeho hlavním kompasem byla stabilita systému. V krizové fázi 1989 se zachoval jako člověk, který chrání strukturu (archivy, kádry, vazby), nikoli ideologii. To vysvětluje, proč zvolil cestu řízeného utlumení odporu a skrytého úklidu stop.

Psychologický profil Michaela G. Kotova

Kotov reprezentoval typ důstojníka, který ovládá „neviditelné řemeslo“ – analytiku, koordinaci, přípravu scénářů. Neusiluje o viditelné zásluhy, ale o funkční výsledek. V profilu by šlo o člověka, který nepotřebuje politické uznání, ale přesné informace. Pro expozituru KGB v Praze to znamenalo, že její kroky byly promyšlené s ohledem na delší časovou osu a širší geopolitický rámec.

Psychologický profil Miloše Jakeše

Jakeš byl dlouhá léta vnímán jako bezbarvý stranický funkcionář bez charismatu. Z hlediska mocenské psychologie však představoval prototyp absolutně loajálního aparátčíka. Jeho víra v systém byla upřímná, ale rigidní. Právě to vedlo k paradoxu: v době, kdy se reálné řízení přesunulo jinam (do bezpečnostního aparátu, do Moskvy, do zákulisních dohod), zůstal v roli člověka, který sice formálně stojí v čele, ale fakticky je poslední, kdo se dozví, že hra se už hraje podle nových pravidel.

Konec expozitury KGB nebo začátek nové fáze?

Na přelomu let 1989–1990 byla expozitura KGB v Praze formálně ukončena, sovětští poradci odjeli, StB byla rozpuštěna a vznikaly nové bezpečnostní struktury. Archivní materiály byly zčásti zničeny, zčásti odvezeny a zčásti zachovány v torzovité podobě a v krabicích od Chiquita banánů, které se objevily koncem 90. let v kauze Františka Mrázka. To, co zůstalo, vytváří dnes mozaiku – s prázdnými místy, která lze doplnit jen pamětnickými svědectvími, logickou rekonstrukcí a komparací s jinými zeměmi bývalého východního bloku.

Zpravodajská zkušenost však varuje před jednoduchým závěrem „skončila expozitura, skončil vliv“. Struktura, která zmizí beze stopy, nebyla nutně zničena – mohla jen změnit tvar, krycí legendu, právní rámec a oficiální název. A hlavně – vázací akty nebyly nikdy zrušeny! V tomto smyslu je příběh expozitury KGB v Československu stále otevřený: To, co dnes vidíme v archivech, je jen ta část ledovce, kterou někdo zapomněl skartovat, odvézt nebo přepsat. Hynku, Viléme, Pávku!

Zdroj: aeronet.news