Plný přepis projevu Vladimira Putina

Nové světové uspořádání a naléhavý úkol zachovat mír

Vážené dámy a pánové, kolegové. Podle dobré tradice se scházíme na každoročním fóru mezinárodního diskusního klubu Valdaj, abychom prodiskutovali nejnaléhavější světové problémy. Vždy jsme se snažili nejen stanovit diagnózu stavu světa, ale také načrtnout obrysy vznikajícího světového uspořádání. Jsem přesvědčen, že intelektuální bohatství a zkušenosti s přímou a důvěrnou komunikací, které klub nashromáždil, budou zapotřebí, až se my všichni, Východ i Západ, Sever i Jih, dříve či později budeme muset dohodnout na zásadách vytváření nového světového uspořádání, schopného zajistit pokrok a rozvoj lidstva na příští desetiletí.

Bohužel musíme přiznat, že dnes před námi stojí jiné úkoly, mnohem naléhavější a závažnější. Moderátor sice řekl, že je třeba všechny uklidnit, ale palčivé problémy nikam nezmizely. Stále existují. Znepokojivé tendence, které pozorujeme na mezinárodní scéně, nás především nutí přemýšlet nikoli o tom, jak rozumněji, účinněji a spravedlivěji uspořádat světovou spolupráci v nadcházejícím období, ačkoli je to vše nepochybně velmi důležité, ale především o tom, jak zachovat celosvětový mír a bezpečnost právě teď, v situaci, kdy byla mnohá dosavadní právní pravidla odhozena a nová se dosud neobjevují.

Co je třeba udělat, abychom se vyhnuli nejkatastrofičtějším scénářům? Odpovědnost za naši společnou budoucnost rozhodně není abstraktní výzvou. Je to soubor praktických kroků, jejichž cílem je zabránit tomu, aby lidstvo sklouzlo na hranici přežití, a předejít nenapravitelnému.

Proměna světa zasahuje samotnou podstatu člověka

Svět dospěl k rozhodujícímu bodu obratu ve svém vývoji. A zdaleka nejde jen o politiku. Politika jako vždy vychází z hlubokých změn. Změny probíhají ve všech oblastech, od prakticky jakýchkoli technologií po sociální strukturu společnosti, od klimatu po medicínu, od vojenství po bioetiku, od budoucnosti energetiky po demografické změny, od všeobecné digitalizace a umělé inteligence po zcela nové modely hospodářského rozvoje. V tomto výčtu bychom mohli pokračovat dlouho.

To vše dohromady vytváří podmínky pro kvalitativní proměnu. Všechny její okolnosti a důsledky zatím nedokážeme jednoznačně a v plném rozsahu posoudit. Už jen proto, že uvedené změny probíhají současně a jejich dopad na společnost a stát je rozporuplný. Ještě se o tom zmíním.

Rozsah změn, které už nastaly i které nás čekají, je prostě obrovský a zdá se, že si to uvědomujeme. Není náhoda, že se dnes tolik diskutuje o budoucnosti, často s výraznými obavami z nejistoty a nepředvídatelnosti. Lidstvo sice velké změny pociťuje, ale přesto si ještě plně neuvědomilo velikost výzvy, se kterou se potýká. Je to začátek naprosto nové, zcela nové reality. Hrozby a nebezpečí jsou těsně provázány s možnostmi a perspektivami. Jsou přitom od sebe neoddělitelné. Mění se celý náš život.

Znovu zdůrazním, nejde jen, a dokonce ani především, o posun rovnováhy sil mezi mocnostmi nebo o přerozdělení hospodářského a technologického vlivu. To vše je samozřejmě důležité a skutečně se děje. Hlavní změna však zasahuje biologickou a morální podstatu člověka, jeho bytostnou povahu, způsob našeho bytí a základy našeho pohledu na svět.

Technologie otevírají fantastické, v doslovném smyslu tohoto slova, perspektivy překonávání překážek a zvyšování kvality života. Zároveň však na novou úroveň posouvají i možnosti všeobecného zničení, bohužel v důsledku vojenských konfliktů, rychlé degradace životního prostředí nebo ztráty kontroly nad spuštěnými technologickými procesy.

Vnitřní krize států a vyvážení nestability do zahraničí

Je jasné, že taková atmosféra nutně vyvolává zvýšenou nervozitu lidí i společností a růst vnitřního napětí spojeného s nejistotou a nejasností, jaký bude zítřejší den. Jedním z důsledků se stává vnitropolitická horečka v mnoha zemích. Tím spíše, že klasické stranické systémy stále méně odrážejí rychle se měnící sociální strukturu.

Pro každý stát, ať je uspořádán jakkoli a ať se opírá o jakékoli kulturní a historické tradice, je vnitřní stabilita, myslím, že se mnou budete souhlasit, vždy důležitější než všechno ostatní. A pro její zachování mohou vlády podnikat nejrůznější kroky, včetně těch, které ovlivňují situaci v zahraničí, v sousedních zemích, regionech i ve světě jako celku. Jinými slovy, bohužel vyvážet nestabilitu. To vše jen zhoršuje a zesiluje napjatost, pokud to tak lze říci, napětí v mezinárodním prostředí.

Ať se ve světě v příštích letech naplní jakýkoli scénář, pokračování mezinárodních konfliktů je bohužel velmi pravděpodobné. Mimo jiné i proto, že probíhající zásadní změny a možnosti, které se otevírají, podněcují a živí ambice, ochotu riskovat kvůli zdánlivě velkému zisku. Rád bych se v tomto hodnocení mýlil, ale trvalé tendence dneška jsou bohužel právě takové.

Ústup západní hegemonie a cesta k multipolaritě

Jsme však přesvědčeni, že ze strategického hlediska, s ústupem západní hegemonie, se bude světová situace postupně měnit k lepšímu, směrem ke stabilnějšímu, demokratičtějšímu a svobodnějšímu multipolárnímu mezinárodnímu řádu. Je však také zřejmé, že cestou k takovému uspořádání nás čekají nejrůznější rizika pro státy, společenství i každého jednotlivého člověka. Za zásadních změn je to nevyhnutelné.

Minimalizace rizik na všech úrovních, od celosvětové po osobní, je proto dnes hlavním úkolem odpovědných lidí, kteří rozhodují v politice, podnikání, vědě a vůbec v životě. Na těchto lidech mnoho záleží. Odpovědnost spočívá také v tom, pomáhat lidem tato rizika pochopit a připravit se na ně. Aby člověk ani rodina nezůstali sami tváří v tvář problémům v oblasti bezpečnosti, na měnícím se trhu práce, v digitálním prostoru a podobně.

Co je podle mého názoru nyní velmi důležité? Opatrnost a obezřetnost, aby nás nezasáhla lavina nekontrolovaných změn? Nebo aktivní, průbojný přístup s cílem překonat nepříznivé scénáře, případně využít okolnosti ve svůj prospěch? Jednoznačná odpověď neexistuje. V každém konkrétním případě je vhodný vlastní způsob jednání.

Lidé, kteří rozhodují, se samozřejmě snaží přizpůsobit probíhajícím událostem. Ale v podmínkách, jak se dnes říká, polykrize, všeobjímající a všudypřítomné, je pro ně objektivně velmi těžké odpoutat se od každodenního shonu při řízení a podívat se za něj, do budoucnosti. Jejich současná odpovědnost je obrovská. Chyba může přijít velmi draho, také z hlediska budoucnosti.

Dnešní úkoly často zatlačují strategické cíle do pozadí. To je samozřejmě pochopitelné, ale mimořádně nebezpečné. Na mnohé současné výzvy nelze odpovědět bez zohlednění toho, jak naše dnešní kroky ovlivní naši budoucnost. Jak říkal jeden známý klasik domácího politického myšlení, nesmíme pro stromy nevidět les.

Krize mezinárodních institucí a reforma OSN

Jak tedy vypadá celkový obraz? Je zřejmé, že mechanismy slaďování zájmů a kroků států, vytvořené v předchozích obdobích, nedokážou v plném rozsahu účinně plnit regulační funkci. Ne proto, že jsou špatné, ale proto, že se změnily podmínky, v nichž a pro něž byly kdysi vytvořeny. Vznikající nová realita samozřejmě přispěje k vytvoření nových nástrojů, ale jde o velmi dlouhý proces.

Řekněme otevřeně, že některé mezinárodní organizace dnes často rizika nesnižují, ale někdy je vytvářejí a vyvolávají, když slouží zájmům jedné země či skupiny zemí. Přitom k tomu založeny nebyly. Kritika zaznívá i vůči tak zásadní instituci, jakou je Organizace spojených národů, která má podle své Charty hrát roli ústředního koordinačního mechanismu světových záležitostí. Tato kritika samozřejmě zdaleka není vždy objektivní, ale existují i opodstatněné výhrady.

Částečně souvisejí s tím, že OSN, ačkoli je nejreprezentativnější světovou organizací, je ve skutečnosti řízena mnohem méně kolektivně a demokraticky, než bylo zamýšleno. Nepřiměřeně velký vliv má omezená skupina zemí Západu, která je zjevnou světovou menšinou, a přesto se snaží přivlastnit si řídicí funkce. A protože skutečný vliv těchto států klesá ve prospěch stále samostatnější a sebevědomější světové většiny, nerovnováha v uspořádání OSN vystupuje stále zřetelněji.

Je to systémový problém, který nelze vyřešit přes noc. Rusko dříve i dnes podporuje myšlenku spravedlivé reformy Organizace spojených národů. Tato reforma však není možná bez vnitřního konsenzu, jehož je nyní obtížné dosáhnout. Opakuji, soustavně se zasazujeme o to, aby struktura OSN odrážela veškerou rozmanitost světa, aby v organizaci hrály mnohem významnější roli země Asie, Afriky, Latinské Ameriky a Blízkého východu.

Zároveň je důležité mít na paměti, že proměna OSN zdaleka neznamená jen rozšíření Rady bezpečnosti a další opatření pro vyváženější geografické zastoupení zemí v orgánech mezinárodního řízení. Znamená také novou náplň a obsah práce organizace, prioritní směry její činnosti, včetně těch perspektivních. Tím spíše, že změny ve světě vytvářejí mnoho nových dilemat, která dříve prostě neexistovala.

Umělá inteligence, digitální totalita a suverenita

Nejzjevnějším příkladem je otázka umělé inteligence, s níž se všichni teprve musíme naučit žít a pracovat. Jak se její prudký rozvoj projeví na intelektuální úrovni samotného lidstva, na jeho duchovním a kulturním dědictví? Není náhoda, že se diskutuje o pojmu šetrná digitalizace, tedy o odmítnutí nekontrolovaného zavádění podobných technologií do oblastí, které vždy byly důležité, citlivé pro morální rozvoj člověka. Sociální a humanitní aspekty šíření umělé inteligence se nyní zkoumají dokonce pozorněji a důkladněji než aspekty technické či hospodářské.

Odborníci stále častěji s obavami říkají, že šíření umělé inteligence se může stát dalším pokusem převést všechny na společného jmenovatele, zbavit je osobitosti, tentokrát využitím algoritmů, které někdo nastavil. Taková digitální totalita bude stejně bezvýchodná, temná a nelidská jako známé příklady totalitních společností minulosti.

A ještě jedna významná otázka, aktuální už dnes, která bude v blízké budoucnosti ještě naléhavější. Totiž jak mohou státy, přecházející na stále více digitalizovaný základ, zajistit v této oblasti suverenitu, tedy zaručit svou bezpečnost a svébytnost, aniž by se izolovaly od světového pokroku a zaostávaly v technologickém rozvoji.

Další oblastí, v níž věda a technologie zásadně mění svět, je schopnost člověka hluboce zasahovat do toho, co bylo dříve považováno za výsadu Stvořitele. Genetické změny organismu, ovlivňování utváření osobnosti, programování lidského chování, a dokonce i způsobu myšlení. Je třeba spojovat úsilí zemí a společenství, aby společně hledaly pro všechny přijatelná řešení těchto nesmírně citlivých, určujících, skutečně existenciálních otázek bytí.

BRICS a hledání nových nástrojů světové spolupráce

Bylo by logické vykonávat tuto práci v rámci mezinárodních organizací, ale mnohé z nich, jak jsem již uvedl, podléhají nadměrnému vlivu západních zemí, které mají zájem nikoli o všeobecný pokrok, ale jen o zachování své moci. Instituce, které byly účinné po druhé světové válce, neodrážejí situaci ve druhé čtvrtině nynějšího století. Lze je účinně reformovat, aby odpovídaly současné realitě? Tato otázka zůstává otevřená.

Vznikají také nová mezinárodní společenství, zrozená již ze současné světové situace. Nepochybně mají velké perspektivy, ať jde o různá regionální uskupení, nebo již celosvětové struktury, jakou se stal BRICS. Musíme však přiznat, že všechny čeká mnoho práce při vymezování jejich funkcí, optimálních oblastí jejich uplatnění a mezí vlastních možností.

Očekávat od poměrně nedávno vzniklých struktur, že rychle uspořádají okolní svět a vytvoří jeho multipolární model, samozřejmě nelze. Je to dlouhá, trnitá cesta s mnoha neznámými, ale bezpochyby přinese výsledek.

Odpovědnost velmocí v době rozpadu dosavadních pravidel

Znamená to, že jsme nyní zatím odsouzeni k chaosu? Ne. Vynášet takový verdikt je rozhodně předčasné. Svět regulovaný jasně sepsanými pravidly a regulačními institucemi, svět, dalo by se říci, uspořádaný, je vlastně nedávným vynálezem minulého století. Všechna předchozí staletí se bez toho obešla. Jak víme, výsledky byly, mírně řečeno, různé.

Domýšlivost, závist a chamtivost byly ve světové politice vždy přítomny. Setkáváme se s nimi i dnes. Odpovědné mocnosti však vždy tak či onak soupeřily, ale také spolupracovaly, vytvářely a budovaly systém vzájemných vztahů i vztahů s dalšími, menšími státy. A celkově se zpravidla přece jen snažily zachovat stabilitu.

Dnes, na pozadí krize institucí a úpadku mezinárodního práva, leží na velkých mocnostech obrovská odpovědnost, úměrná jejich stejně obrovským možnostem. Takové státy mají potenciál podniknout kroky, které mohou rázem změnit světové tendence směrem k větší předvídatelnosti a bezpečnosti, nebo naopak k prohloubení a zhoršení všech problémů až ke zhroucení. Tento potenciál se mnohonásobně zvyšuje díky již zmíněným novým technologiím. A je zřejmé, že na tom, jak účinné bude řízení rizik v období prudkých změn, závisí budoucnost celého světa, a tedy i každého člověka.

Absence všeobecně uznávaných pravidel a chápání zásady rovné a nedělitelné bezpečnosti, případně zrušení této zásady, často vedou k sobeckému chování, které se v některých případech mění i v agresivní pokusy získat jednostranné výhody, prohloubit světový zmatek a využít jej ve vlastním zájmu. Světová politika přináší takové příklady téměř každý den. Porušují se všechna myslitelná i nemyslitelná tabu. Nebudu to nyní všechno vyjmenovávat, ale myslím, že přítomní v sále tomu dobře rozumějí.

Porušování závazků a ničení základů mezinárodní důvěry

Jsem hluboce přesvědčen, že tak složitá oblast, jakou jsou mezinárodní vztahy, přece jen vyžaduje obezřetnost a dodržování nejen přijatých zákonů, ale i, jak říkají právníci, obyčejového práva, tedy nejen litery, ale i ducha zákona, zavedené a všeobecně uznávané praxe. Morální zábrany a slušnost jsou přece jen důležité, protože jejich respektování vytváří možnost alespoň nějakého dialogu.

Naopak soustavné neplnění závazků, podvádění, proměňování komunikace ve frašku, každého věcného rozhovoru v propagandu, okázalé vysmívání se faktům a jejich převracení naruby kvůli okamžitému prospěchu ničí samotný základ mezinárodního soužití. Taková, s prominutím, praxe vedení mezinárodních záležitostí je krátkozraká a nebezpečná. Dočasný zisk dosažený tímto způsobem se může obrátit v dlouhodobé neúspěchy, a především zhoršit situaci všech. Provázanost světa přece nikam nemizí.

Zásada „síla je, rozum netřeba“ se občas zdá být vodítkem pro některé mezinárodní hráče, přesvědčené o své vojenské a politické, hospodářské a, jak se jim zdá, i morální výjimečnosti. Z historie velmi dobře víme, že to nikdy nevede k ničemu dobrému.

Ukrajinský konflikt a Putinův výklad jeho příčin

Na chvíli odbočím od hlavního tématu. Jsou zde lidé s velmi rozdílnými názory na dnešní velmi palčivý konflikt, na ukrajinský konflikt a jeho příčiny. Chtěl bych k tomu říci pár slov. A také mnoho stovek, či dokonce tisíců odborníků, našich kolegů, kteří budou studovat materiály nynějšího zasedání Valdajského klubu, má na tuto věc vlastní názory.

Samozřejmě vím, že část odborné veřejnosti si klade otázku: Rusko mluví o míru, ale samo zahájilo válku. K této věci jsem se už mnohokrát vyjádřil. Přesto to na takovém shromáždění řeknu znovu: Kde je pravda? Pravda je, že my jsme nechtěli a nezačali bojovat, ale začalo se bojovat proti nám.

Neměl se po léta podporovat agresivní nacionalismus a rusofobie na Ukrajině s cílem proměnit ji v nástroj boje proti Rusku. NATO nemělo začínat vojensky využívat naše historická území ve vlastním zájmu a plánovat tam své základny. Neměli se povzbuzovat radikálové v Kyjevě ke státnímu převratu, a poté takto vytvořený, v podstatě nezákonný režim zásobovat nejrůznějšími útočnými zbraněmi. Neměly se připravovat plány na zřizování koncentračních táborů pro obyvatele Donbasu a Krymu. Neměli se drtit tanky, zasypávat raketami, ostřelovat z letadel a zaživa upalovat neozbrojení lidé jen proto, že jsou Rusové národností i duchem. Takových „nemělo se“ je ještě mnoho, ale tím skončím.

Jsem přesvědčen, že Rusko bylo vědomě postaveno do situace, v níž bylo v reakci na tuto zjevnou agresi prostě nuceno bránit se se zbraní v ruce. Vědomě nás přivedli k této hranici. A vůbec, neměla se rusofobie, utlačování a vraždění ruských lidí, zničení Ruska proměňovat ve státní ideologii a stanovovat si za cíl strategickou porážku Ruska. Vždyť přesně tak to znělo, že? Nikdo to přece nezapomněl. My na to rozhodně nezapomínáme.

Západ bude muset přijmout multipolární svět

Chceme-li žít, a žít chtějí všichni, pak, jak jsem už jednou řekl ve svém veřejném vystoupení, žijme v přátelství a společně hledejme cesty, jak to uskutečnit. Budování důvěry je samozřejmě složitý, křehký proces, je velmi obtížné jej rozvinout a velmi snadné zničit. Ani zájmy nejbližších partnerů se nemohou zcela shodovat. Co teprve země, jejichž vztahy jsou založeny na soupeření, tvrdé konkurenci, a tím spíše na konfrontaci?

Dříve či později dospějí mezinárodní situace a systém ke stavu určité trvalé rovnováhy. Je to nepochybně složitý proces s mnoha faktory a vrstvami, vyžadující vzájemné kompromisy a vstřícné kroky, střízlivé hodnocení situace, také ze strany Západu. Dosavadní hegemon bude nevyhnutelně muset uznat realitu multipolárního světa. Je to nevyhnutelné. Podívejte se na trendy vývoje světové ekonomiky. Bude se muset naučit spolupracovat se zeměmi světové většiny na základě respektování jejich zásadních zájmů.

To se samozřejmě nestane rychle. Budeme žít v mimořádně nestabilním, proměnlivém světě. Cesta k novému systému bude plná nečekaných zvratů a událostí, bohužel často nepříjemných, a dokonce nebezpečných.

Rozpad Sovětského svazu a cena politické naivity

Zde bych se chtěl obrátit k našim vlastním národním dějinám. Rusko prošlo těžkou cestou zásadních proměn a tento proces pokračuje. Před pětatřiceti lety jsme zažili zhroucení státního uspořádání, které se stalo skutečnou tragédií pro desítky milionů lidí, kteří se ze dne na den probudili v zahraničí. To změnilo jejich osud i osud jejich dětí. U nás v Rusku i v sousedních zemích to vše vedlo k zásadní proměně. A také ve světových záležitostech.

Zvlášť zmíním určitou naivitu a idealismus, a možná dokonce lehkomyslnost těch lidí, kteří stáli v čele státu v posledních letech sovětské éry. Slepá důvěra v západní partnery, přesvědčení o možnosti jakýchsi gentlemanských dohod, kdy údajně stačí věřit slovu, na něčem se dohodnout, i to sehrálo se Sovětským svazem zlý žert. Při zpětném pohledu začíná být jasné, jak ničivou roli to sehrálo nejen v osudu SSSR, ale i pro zajištění dlouhodobé světové stability. Sovětští vůdci se chtěli zalíbit Západu, západní vůdci zase překreslit svět podle sebe a získat, urvat si svůj, pokud možno velký podíl ze sovětského dědictví. Výsledek vidíme.

Rozpad SSSR byl výsledkem souběhu nahromaděných vnitřních nerovnováh. Především o tom je třeba mluvit. To je pravda. Tak to je. Právě vnitřních nerovnováh, chyb, kterých se dopustilo několik generací vedení země, a krátkozrakosti. Úzké a neadekvátní ideologické šablony místo pragmatismu, neprofesionalita a zametání zjevných problémů pod koberec krok za krokem zhoršovaly a podkopávaly vnitřní a mezinárodní postavení SSSR a nakonec vedly k jeho zhroucení.

Dnešní dění ve světě, současné konflikty a otřesy, jsou do značné míry plodem neochoty, nepřipravenosti či neschopnosti politiků konce dvacátého století na Východě i na Západě přistoupit vážně a důkladně k éře velkolepých změn. To není přenášení odpovědnosti na vůdce minulosti, je to realita.

Egon Bahr a promarněná možnost společné evropské bezpečnosti

Ale i v té době, dnes už nám vzdálené, byli na Východě i na Západě také jiní lidé, jiní politici, kteří problémům hluboce rozuměli a nabízeli podle mého názoru správné cesty k jejich řešení. Jejich hodnocení lze právě dnes nazvat prorockými. Víte, už jsem několikrát veřejně připomněl takového politika ve Spolkové republice Německo, jakým byl Egon Bahr. Byl členem předsednictva vedení Sociálnědemokratické strany Německa.

Uvedu vám jen některé… Víte, když jsem četl o jeho kontaktech se sovětským vedením v Bonnu a v Moskvě, byl jsem prostě překvapen. Překvapen, jak věcný, chytrý a fundovaný člověk to byl. Uvedu některé jeho výroky z června a února 1990, jak víme, z přelomové doby pro osud Evropy i celého světa.

Hlavní věcí, která pana Bahra znepokojovala, byla hrozba zachování konfrontace v Evropě po sjednocení Německa a posílení, dále cituji: „Posílení vlivu těch kruhů v NATO, které rozhodně netouží vydat se cestou celoevropské spolupráce a omezování konfrontace.“ To je jeho citát. Už tehdy viděl, že takové kruhy existují. On to přece mohl vidět lépe. Že ano?

Během jednání v roce 1990 Egon Bahr prohlásil, opět cituji: „Nebudou-li učiněny rozhodné kroky k překonání rozdělení Evropy na nepřátelské bloky, vývoj může nabrat velmi nepříznivý směr, odsuzující SSSR k mezinárodní izolaci.“ To je také jeho citát. Co tedy navrhoval? Mimochodem, vidíme, že přesně tak, jak předpovídal a varoval, to nakonec dopadlo.

A co se navrhovalo ve východní a střední Evropě? Navrhovalo se vytvoření Rady bezpečnosti za účasti USA i SSSR, a to s rozsáhlými pravomocemi. Tato rada měla zahrnovat prakticky celou východní a střední Evropu. Po rozpadu SSSR však na Západě převládly právě ty síly, které skutečně, jak říkal Egon Bahr, netoužily vydat se cestou celoevropské spolupráce.

A navzdory mnohaletým, chci to zdůraznit, právě mnohaletým pokusům nového Ruska stát se součástí takzvané západní civilizace dělaly v praxi všechno pro to, aby skutečně izolovaly a dokončily rozklad už samotné Ruské federace. Považovaly ji, navzdory všem vnitropolitickým změnám, ke kterým v Rusku došlo, navzdory všem těmto změnám, za klíčovou část historického Ruského impéria.

A dodnes to říkají na různých akcích a shromážděních. Dodnes. Musíme dokončit rozklad impéria. Právě to všechno vedlo k dnešní, řekněme to otevřeně, velmi nebezpečné situaci v Evropě i ve světě. Dámy a pánové, chtěl bych vás upozornit, že podle mého hlubokého přesvědčení pan Bahr tehdy myslel výhradně na budoucnost Evropy, na onen společný evropský dům, o němž tehdy tolik mluvili vůdci SSSR, kteří se však bohužel omezili jen na slova.

Historické dědictví musí mít pokračování v budoucnosti

V Rusku možná lépe než mnozí jiní vědí, jak těžké je překonávat důsledky historických kolapsů a katastrof, postupovat tápavě v nových a často nepříznivých okolnostech. Často jsme museli postupovat metodou pokusu a omylu, reagovat na vznikající situace přímo za pochodu. Nikdy však nezapomínáme, že národ potřebuje perspektivu, že musí chápat směr své cesty do budoucnosti.

Bez minulosti samozřejmě není budoucnost. Dědictví našich předků, kteří vybudovali velkou, jedinečnou zemi, musí být zachováváno a posilováno. Bez historického základu a úcty k tradicím nemůže existovat žádná společnost. Platí ale i opak: Bez budoucnosti minulost ztrácí smysl. Ať byly úspěchy našich předchůdců jakkoli velkolepé, nesmíme se proměnit v muzeum někdejší velikosti.

Skutečná velikost státu není možná bez schopnosti držet krok s dobou, v ideálním případě ji předbíhat. Rozmnožování našeho dědictví a jeho tvůrčí rozvíjení v nových podmínkách je nejlepší zárukou, že se národní tradice nepromění ve starožitnost a módní historický doplněk nebude neustále výhradním předmětem naší pozornosti. Musíme se orientovat na živé, plodné prostředí pro budoucí úspěchy.

Pokud jde o budoucnost, mnoho věcí skutečně zakrývá závoj nejistoty. Příliš mnoho faktorů rychle vstupuje do hry a rychle se mění. Plán cesty k budoucnosti je však samozřejmě nezbytný. Nejde o utopii ani o odtažité myšlenkové konstrukce, o vytváření žádoucích představ odtržených od života, ale o realistické zhodnocení rizik, možností a nezbytných cílů. Rusko si takovou cestu do budoucnosti vytyčuje a samozřejmě je připraveno účastnit se takové práce společně s dalšími zeměmi a národy světa.

Eskalace může dospět k bodu, odkud už není návratu

Zopakuji, rozsah, a zvláště důležitá rychlost změn, ke kterým ve světě dochází, nemají obdoby. Musíme si uvědomit, že okamžik, kdy už nebude možné nic změnit, může přijít velmi rychle a pro všechny nečekaně. Prostě se ukáže, že logika stupňujících se vzájemných tvrdých odpovědí vede k osudové nevratnosti.

Dnes v souvislosti s popisem a předvídáním různých světových konfliktů často zaznívá slovo eskalace. Neochota uchýlit se ke skutečné diplomacii, založené na realitě a zohlednění zájmů všech stran, vede k vyhrocování situace a zvyšování sázek. Často k blufování a překračování červených linií v naději, že protivníka potlačíme, zastrašíme a zlomíme silou.

Eskalace bojových operací a sankcí není novou praxí. Uplatňovala se v mnoha konfliktech a nikdy nebývá jednostranná. Na provokativní kroky jedněch následuje odpověď druhých. Spirála se tak stále více roztáčí, ničivé důsledky rostou.

Základem eskalace, neřeknu nic nového, je povýšenost a přehnaná sebedůvěra. Je to cesta na okraj propasti. Zvláště dnes, kdy mají vedoucí světové mocnosti ve svých arzenálech zbraně schopné zničit všechno živé nebo přinejmenším přivést Zemi do katastrofálního stavu. Můžeme si být jisti, že tyto zbraně nebudou nikdy použity? Samozřejmě že ne.

Vždyť známe známý výrok: Pokud puška na začátku, na začátku představení visí na scéně někde na stěně, nakonec musí vystřelit. Musíme to mít na paměti a zabránit tomu. Čím nekompromisnější je konfrontace, čím otevřeněji se vyhlašuje cíl strategicky porazit protivníka, tím větší je pravděpodobnost přechodu boje do nejtvrdší fáze. Zákony boje o přežití platí nejen v živé přírodě, ale i ve společenských uskupeních, jsou-li postavena před hrozbu ztráty samostatnosti, důstojnosti, a dokonce i práva na existenci.

Nový světový řád vyžaduje přežití nynějšího nebezpečného období

Vážené dámy a pánové! Znovu opakuji: Zásadní zformování nového světového uspořádání je nevyhnutelné. Doufejme, že k němu dojde již v dohledné historické perspektivě. Zatím se však vše odehrává příliš bouřlivě a spontánně. Teprve načrtáváme a hledáme obrysy budoucnosti. To však samozřejmě neznamená, že máme se založenýma rukama čekat, co bude dál.

Abychom dospěli do fáze budování, která, jak jsem již řekl, dříve či později samozřejmě nastane, musíme přežít nynější nebezpečný okamžik, a zabránit naplnění nejničivějších hrozeb. Považuji za zvlášť důležité znovu zdůraznit, zdůraznit dva aspekty, které se podle mého názoru musí stát předmětem vážné diskuse nás všech na politické, technické, odborné, a dokonce i filozofické úrovni.

Umělá inteligence ve vojenství a příběh Stanislava Petrova

Především jde o otázku, kterou jsem již zmínil, o umělou inteligenci. Ve světě se nyní rozvinula diskuse, zda by se neměla přijmout opatření, která by vědomě brzdila výzkum a vývoj v této oblasti, aby se technologie nevymkly lidské kontrole. Je to velmi mnohostranné téma, které vyžaduje důkladné posouzení. Dějiny lidstva ukazují, že technický pokrok nelze zastavit. Musíme však chápat jeho důsledky, především pokud jde o využívání jeho výsledků, včetně vojenské oblasti a vojenství.

Už nyní se zaznamenávají případy, kdy umělá inteligence sama přijímá rozhodnutí podle vlastního chápání účelnosti. To se týká civilního i vojenského využití. S dalším zaváděním technologií umělé inteligence bude jejich role růst. Algoritmy budou přebírat stále větší odpovědnost. Tím spíše, že člověk samozřejmě nemůže soupeřit se schopností stroje téměř okamžitě analyzovat situaci. Člověk však má jiné vlastnosti: cit, intuici a schopnost přijímat možná ne zcela zřejmá rozhodnutí, která se nakonec ukážou jako jediná správná a záchranná.

Víte, nyní vám chci připomenout jeden příběh ještě ze sovětské praxe, ze sovětské reality. Září roku 1983. Raketový důstojník, podplukovník Stanislav Petrov, měl bojovou službu a obdržel signál ze systému včasného varování před raketovým útokem. U nás i v USA byly takové systémy vytvořeny a fungují už dlouho. Systém zaznamenal odpálení pěti amerických mezikontinentálních balistických raket.

Jakýkoli algoritmus by to vyhodnotil jako jednoznačný důvod k odvetnému úderu ještě před dopadem raket. Zkušený důstojník však zapochyboval o správnosti signálu, pojal podezření na selhání systému a měl pravdu. Kdyby na jeho místě byla umělá inteligence, všechno mohlo dopadnout zcela jinak. To je podle mého názoru velmi přesvědčivý příklad. Meze využití technologií umělé inteligence v oblasti bezpečnosti jsou otázkou přežití lidstva.

Automatizovaná válka a odlidštění rozhodování

Umělá inteligence přispívá ke zvýšení účinnosti prostředků vedení bojových operací, a to vede i k růstu ničivosti konfliktů. Je zapotřebí nezaujatá odborná mezinárodní diskuse o současném způsobu vedení ozbrojeného boje. Jak zachovat humanitární rámec, omezit nejtvrdší projevy ozbrojených konfliktů, spojené s růstem ničivých možností?

Vím, že na vašem fóru proběhlo zasedání, jehož název mi připadal velmi výstižný: „Etika nové války. Člověk a nelidskost.“ Ano? Skutečně, nelidskost současných konfliktů lze chápat dvojím způsobem. Je to rostoucí krutost a přehlížení humanitárních norem, ale také nové formy konfrontace. Když umělá inteligence a autonomní systémy hrají stále větší roli ve vedení bojových operací a postupně nahrazují člověka, včetně rozhodování, což je zvlášť důležité.

Je to obrovské a složité téma, které vyžaduje největší pozornost. Automatizace a digitalizace války vedou k odlidštění jejího vnímání, k proměně krveprolití a smrti lidí v jakousi počítačovou hru, mechanickou rutinu. A to je, nazveme-li věci pravými jmény, cesta ke zdivočení lidstva za doprovodu řečí o velkolepém technologickém pokroku.

Pravidla vedení války a humanitární normy

Kdysi, na samém konci devatenáctého století, v roce 1899, se právě Rusko stalo iniciátorem Haagské úmluvy, v níž byla poprvé zakotvena pravidla vedení války, mírového řešení sporů a humanizace bojových operací. Ano, správné a ušlechtilé myšlenky, které tehdy vznikly, samozřejmě neuchránily lidstvo před otřesy dvacátého století. Zdálo se, že světové války znehodnotily výdobytky humanitárního práva. Nyní však nastal okamžik, kdy musíme znovu otevřít otázku pravidel ozbrojené konfrontace.

Neděláme si iluze. Války byly vždy, během celé historie lidstva, jsou i dnes a ozbrojené konflikty nejspíš budou i nadále. Bohužel jsou neoddělitelnou součástí existence lidstva. Vojenská služba je povoláním lidí, kteří chrání zájmy svých zemí. Profesionalita ve vojenství však znamená i dodržování humanitárních norem.

Ruští vojáci se například vždy řídili zásadou nezpochybnitelnosti těchto norem. A chci to zdůraznit: Nikdy jako první neútočili na objekty, které přímo nesouvisejí s vojenskou infrastrukturou protivníka.

Konflikty vytlačují řešení chudoby, nerovnosti a ekologických problémů

Růst mezinárodního napětí a zostřování všeobecné konfrontace mají ještě jeden velmi negativní dlouhodobý důsledek. A to je druhý nejdůležitější faktor, na který bych dnes chtěl upozornit. Totiž že ve vzniklé konfliktní atmosféře bylo obětováno skutečné řešení globálních problémů, které se týkají celého lidstva.

Ještě nedávno se o těchto problémech mluvilo neustále. Dnes se na ně nějak pozapomnělo. Jde o klima, ekologii, chudobu a nerovnost. Nyní jsou odsunuty stranou, ale jejich naléhavost jen roste. Ty přece nikam nezmizely. Bohužel není důvod doufat, že mezinárodní společenství jako jeden celek bude schopno v dohledné budoucnosti vážně se této agendě věnovat.

Pokud se ale palčivé a neodkladné otázky neřeší globálně, je třeba se jimi zabývat alespoň na regionální úrovni. Tím spíše, že je to lidem bližší a srozumitelnější. Všichni odpovídáme za planetu jako celek, ale především za náš vlastní domov a jeho bezprostřední okolí.

Eurasie jako prostor spolupráce a nedělitelné bezpečnosti

Naším domovem v širším smyslu je Eurasie, obrovské území, centrum a dějiště většiny nejdůležitějších procesů, které ve světě probíhají. Na tom, jak dokážeme uspořádat Eurasii, závisí mnohé i na celé široké mezinárodní scéně. V podmínkách rostoucí světové nestability nabývá myšlenka velkého eurasijského partnerství, kterou svého času předložilo Rusko, zvláštního významu.

Vojenské a politické konfrontace podkopávají provázanost světa. Ohroženy jsou výrobní, dopravní a logistické řetězce, zavedené obchodní a komunikační cesty. Úkolem a odpovědností eurasijských zemí je co nejvíce chránit náš prostor před globálními riziky a ničivými procesy, využívat nové technologie a další otevírající se možnosti, abychom kvalitativně rozšířili eurasijskou spolupráci a posílili provázanost tohoto obrovského území.

Zmíním také, že kulturní a civilizační společenství zastoupená v Eurasii mají zkušenosti s hledáním spolupráce v těch nejsložitějších historických, v nejsložitějších historických obdobích po mnoho a mnoho staletí. Eurasie se může stát vzorem mezinárodní komunikace v podmínkách rozmanitosti kultur, přístupů a zájmů, kdy se rozdíly stávají výhodou, nikoli překážkou při budování trvalého, vyváženého partnerství.

V této souvislosti chci upozornit na iniciativu, kterou jsme předložili s našimi běloruskými přáteli, na vypracování Eurasijské charty multipolarity a rozmanitosti ve 21. století. Minulý týden na setkání ministrů zahraničních věcí Ruska, Běloruska, Kazachstánu, Kyrgyzstánu a dalších našich partnerů, konaném na okraj Valného shromáždění OSN, byla zahájena praktická práce na tomto zásadním dokumentu.

Hodnota Eurasie spočívá především v tom, že je do značné míry soběstačná a schopná řešit jakékoli problémy. Jediné, co toto rozsáhlé společenství národů potřebuje, je nedělitelná bezpečnost, absence vojenských hrozeb a trvalý mír.

Budoucí učebnice dějepisu – pokud je bude mít kdo číst

Vážení kolegové! My všichni, celé světové společenství, neseme společnou odpovědnost za zítřejší den. A to není přehánění ani metafora. Je to, opakuji, zcela praktický úkol, jehož řešení potřebujeme, jehož řešení se musíme bez odkladu věnovat.

Chci věřit, že se naši potomci budou moci z budoucích učebnic dějepisu dozvědět, že druhá čtvrtina jednadvacátého století se stala bodem obratu, kdy lidstvo, vědomé si rozsahu změn a ohrožení vlastní existence, našlo sílu odložit sváry, ambice a sobectví a sjednotit se k řešení společných problémů. Proměnilo technologickou revoluci ze souboru hrozeb v široké spektrum možností. Začalo řešit problémy sociální, sociální nerovnosti a degradace životního prostředí skutky, nikoli slovy. Uvědomilo si bezperspektivnost vojenské konfrontace a diktátu i nutnost takového řešení vznikajících otázek a problémů, které bude přijatelné pro nás všechny. A konečně začalo budovat nový, stabilní světový řád.

Jsem přesvědčen, že právě tak to bude, protože pokud se nic z toho nestane, hrozí, že učit se z těchto učebnic už nebude mít kdo a ani samotné učebnice nevzniknou. Věřme v to nejlepší a především dělejme vše pro to, aby to nejlepší přišlo a zůstalo s námi.

Chci vám poděkovat za pozornost a všem přeji úspěch. Velmi si vážím našich setkání. Děkuji vám. Mockrát děkuji.